Jsme tím, o čem přemýšlíme, že jsme 4.73/5 (45)

Rozhovor s televizním moderátorem Karlem Voříškem o dětství na nádraží, zpravodajství jako živém organismu, umění naslouchat – a také o tom, že „minulost jsou kecy a budoucnost je děvka“

 

Ptá se Milan Ohnisko

 

Narodil jste se ve Slaném. Z jaké pocházíte rodiny?

Narodil jsem se sice ve Slaném, ale tam byla jenom porodnice. Z té mě maminka odvezla do Kamenného mostu u Kralup nad Vltavou, což je taková malinká vesnice. My jsme jí říkali „Kameňák“ – občas dávám k lepšímu, že mi to pak Zdeněk Troška ukradl do svých slavných filmů. Až do první třídy jsem tam vyrůstal, to bylo úžasné. Babička měla velké hospodářství, rád na to vzpomínám.

Pak jsme se přestěhovali do Kralup nad Vltavou, kde jsem chodil na základní školu J. A. Komenského. Měl jsem velikánskou výhodu, protože maminka pracovala ve školní kuchyni jako kuchařka. A zároveň velikánskou nevýhodu, protože znala všechny učitele a moje prohřešky a průšvihy měla z první ruky.

Dovolte obyčejnou otázku. Jaké jste měl dětství?

Obyčejná otázka, ale těžká odpověď. Protože jak se od dětství neustále vzdaluji, tak si ho idealizuji. Takže na první dobrou vám odpovím, že všecko bylo sluncem zalité. Už proto, že jsem vyrůstal s rodiči u babičky – a babička byla nádražačka, když použiji tento krásný výraz. Na nádraží v Kralupech nad Vltavou pracovala skoro celý život. Takže jsem byl dítě nádraží, nádraží jsem miloval a miluji doteď. Babička mě brala do práce, měl jsem placatou nádražáckou čepici, dostal jsem originální kleštičky, a když jsme jezdili s babičkou domů z práce, tak mě strejdové a tety průvodčí někdy pouštěli, abych pasažérům cvakal jízdenky. To by dneska asi nešlo.

Chtěl jsem se vás zeptat, čím jste jako kluk chtěl být, ale odpověď je – zdá se – zřejmá.

(smích) Samozřejmě výpravčí! Ale taky jsem měl obyčejné banální sny, jako že budu prezident nebo popelář.

Co ještě vás v dětství bavilo?

Měl jsem štěstí, že mě tatínek vedl ke knihám. Takže jsem odmalička moc rád četl. Moje vůbec první vzpomínka je, jak v létě o prázdninách ležím u babičky na zahrádce, mám natrhanou spoustu angreštu – ten jsem miloval a miluju dodnes, stejně jako jahody – a čtu přitom dobrodružný román Valentina Katajeva Na obzoru plachta bílá. Nevím, proč se mi vybavuje zrovna tohle, asi volání dálek a idyla zároveň.

Co dětská parta?

Ano, parta taky byla, hráli jsme si na indiány, na policajty a zloděje, prozkoumávali jsme okolí…

Bylo vaše dětství jenom idyla?

Ne vždy. Ale člověk má tu dobrou vlastnost, že špatné věci vytěsňuje. Jedna věc mě ale napadá. Když jsem byl malé dítě, tak mě poštípal husák. A já to pak vyprávěl v 1. třídě ve vyučování, a oni mysleli, že je to provokace na adresu tehdejšího generálního tajemníka.

A pak byla ještě jedna věc. Šel jsem skoro o rok dřív do školy. Ne že by to bylo vysloveně trauma, ale neustále – ať už na základce, na střední, nebo na vysoké – jsem musel pořád něco dohánět. Byl jsem nejmladší a možná jsem se musel víc prosadit. Proto mě to pak asi táhlo před kameru…

Zmiňujete gymnázium. Čemu jste se v té době věnoval ve volném čase?

Založil jsem studentský divadelní soubor, kde jsem neponechal nic náhodě. Psal jsem hry, režíroval je, hrál v nich hlavní role. Hráli jsme pro děti, takže repertoár tvořily buď naše pokusy o pohádky, nebo jsme sahali po osvědčených autorech jako Stanislav Oubram a jeho Strašidlo Bublifuk.

Co způsobilo, že jste u divadla nezůstal, když jste měl tak dobře našlápnuto?

(smích) Jak řekl Woody Allen: „Pokud chceš rozesmát Boha, vyprávěj mu o svých plánech.“ S tím, že bych šel na DAMU a byl herec, jsem samozřejmě koketoval, ale osvícení rodiče mě jemně manévrovali jinam.

Na Karlovu univerzitu, že?

Ano. Chtěl jsem na práva nebo na filosofickou fakultu. Jako první jsem si dal filosofii. Říkal jsem si, že tam berou málo lidí, takže je dost nepravděpodobné, že by mě vzali, ale stalo se. Bylo to krásných pět let.

I tam jste dělal divadlo, nebo s tím už byl utrum?

Pokus o divadlo tam byl, ale moc se nezdařil, protože bohémský studentský život všechno přebil.

V jakém okamžiku nebo za jakých okolností jste si vlastně uvědomil, že chcete být moderátorem a ničím jiným?

Vzpomínám si, že když jsem byl malý kluk, tak jsme měli u babičky takovou malou černobílou televizi a já byl díky ní zamilovaný do Štěpánky (Štěpánka Haničincová, herečka, scenáristka, dramaturgyně a televizní moderátorka, která byla idolem několika generací dětských diváků; pozn. MO). Což je legrační, protože teď jsme přátelé s Honzou (herec Jan Přeučil, manžel Štěpánky Haničincové; pozn. MO) a kruh se uzavřel. Napsal jsem s ním i knihu Nebát se a mluvit. Je o tom, jak vyzrát na trému a obavy z vystupování před lidmi.

Do Štěpánky jsem byl jako malý kluk taky zamilovaný.

No bodejť! Čertík Bertík, Lorinka… Takže jsem ji miloval a říkal si, že by bylo hezké dělat v televizi. Ale nevěděl jsem, jak se tam dostanu, protože jsem si myslel, že ti lidé v tom televizoru bydlí. A lámal jsem si hlavu, jak to udělat, abych nerostl. Pak jsem pochopil, jak to je, a setkal se se Štěpánkou na filmovém festivalu dětí a mládeže v Kralupech nad Vltavou. Na což vzpomínám v té naší knížce s Honzou Přeučilem Nebát se a mluvit. Požádal jsem tehdy Štěpánku, aby mě dostala do dětského rejstříku do televize. Ona mi to slíbila, vzala si fotku, ale dál se už nic nedělo. Což jí nevyčítám.

Každopádně to byl okamžik, kdy bylo „zrnko zaseto“. A když jsem se v roce 1983 dostal na fakultu, Československá televize zrovna vypsala konkurz na pozici programový hlasatel. Tak jsem si řekl, zkusím to – když nic, aspoň se podívám, jak to tam vypadá, a budu o tom vyprávět na mejdanech. Nicméně jsem všemi koly konkurzu úspěšně prošel a se Stáňou Lekešovou a několika dalšími jsem na Kavčích horách začal vysílat.

Jenže mi to nestačilo, takže jsem ještě při studiu začal dělat v redakci publicistiky a dokumentu u Boženy Jirků na pořadu Vysílá studio Jezerka, kde jsem natáčel různé reportáže a rozhovory. A aby toho nebylo málo, začali jsem s kolegou Martinem Králíčkem po roce 1989 podnikat v reklamě, spolupracovali jsme s inzertním deníkem Annonce, který byl tehdy v módě. Práce přibývalo, takže jsem v roce 1992 z ČT odešel a věnoval se podnikání. Stal jsem se i ředitelem jednoho velkého nakladatelství a knihkupectví, kde byla tehdy i první internetová kavárna v Praze. Pak jsem byl krátkou dobu obchodním ředitelem jedné PR agentury.

Jenže jak říká klasik Vladimír Železný, televize je droga. Narazil jsem na reklamní spot, že na Novu hledají moderátora zpravodajství, tak jsem si řekl, proč to nezkusit. O Nově se tenkrát všude mluvilo, lákalo mě podívat se tam. A opět jsem procházel velkým konkurzem, asi největším v mém životě – a opět mě vzali. Nejdřív jsem dělal odpolední zprávy, střídal se s Denisou Kapitánčikovou a Danou Makrlíkovou. A v roce 1999 s Nicol Lenertovou začal moderovat hlavní zpravodajskou relaci.

V čem to pro vás bylo jiné než v České televizi?

Naprosto ve všem. Dostal jsem se do zpravodajství, splnil se mi sen. Letos je to pětadvacet let, co jsem za moderátorským zpravodajským pultem, a živé vysílání mě nikdy nepřestalo bavit. Je to velký adrenalin a pocit zodpovědnosti, abych to nezkazil sobě ani lidem okolo.

Proč jste na Nově skončil?

Protože se médiích objevilo nařčení, že jsem byl v osmdesátých letech důvěrníkem StB. Což nebyla pravda a soud mě následně zcela očistil.

Jak jste to prožíval?

Emocionálně to bylo nesmírně těžké. Zmiňuji se o tom v knížce Štěstí se dá naučit. Píšu tam o tom, jak jsem se vyrovnával se strachy a obavami, které jsou každému člověku vlastní, ale někoho ovládnou a zničí, zatímco jiného ne. Ve složitém období přišla nabídka na Primu. Letos je to už deset let, co s Klárou Doležalovou moderujeme zprávy na Primě a teď i na CNN Prima News.

Co je na práci moderátora nejtěžší?

To je dobrá otázka – a myslím, že mi ji dosud nikdo nepoložil. První, co mne napadá (a já vždycky dám na to, co mě napadne jako první, většinou je to správná cesta), je nepodlehnout vlastní důležitosti. Protože vy jste tam jako moderátor a je jedno, jestli moderujete zpravodajství, nebo děláte něco naživo: jako moderátor a nikdy jen kvůli sobě. Jak už plyne z toho slova, moderátor by měl nějakým způsobem posunovat děj a držet ho pohromadě, usměrňovat. Bohužel, někteří moderátoři dosti zřetelně podléhají pocitu vlastní důležitosti. To je něco, co nemám rád. Hlavně se na diváka nevytahovat!

Proto se mi líbí třeba, jak Karel Šíp dělá Všechnopárty. To je moderátorský styl, kdy je moderátor zdánlivě upozaděný a skromný. Hraje si tak trošku v dobrém slova smyslu na troubu, a tím dostává z hostů úplně nejvíc. Dává najevo: Já jsem sice Karel Šíp a jsem hvězda; ale teď jsi hvězdou ty, byť nejsi třeba tak známý a nemáš toho za sebou tolik jako já. A tím, že nepodléhá vlastní důležitosti, tak si umí udělat legraci i sám ze sebe.

Předpokladem toho, co popisujete, je patrně něco, co bych nazval vědomé či moudré zacházení se sebou samým. Pokud jde o pýchu, jaký na ni máte lék? Příležitostí, jak zpychnout asi máte denně hodně, už jen těch lidí, co se po vás nadšeně dívají tady v kavárně…

Člověk může zpychnout v jakékoli pozici a věku. Je ale strašně důležité, kým se v životě obklopujete. Komu věříte, že když vám řekne: „Hele, neblbni!“, že to nemyslí tak, aby vám ublížil, ale že vám to říká ve váš prospěch.

Já takové lidi kolem sebe naštěstí mám. Je to moje sestra Jana, která je Střelec, stejně jako můj partner Vláďa. Střelci jsou nesmírně přímí, ti vám řeknou všecko narovinu. Musel jsem se s tím pokaždé nějak vyrovnávat, ale věděl jsem, že ani jeden z těch mých dvou Střelců to nemyslí nijak zle. Takže je důležité mít kolem sebe tuhle zprostředkovanou sebereflexi. Protože člověk převelice snadno podlehne tomu, že je ten nejlepší, že je king a co mu má kdo povídat.

Co bylo oním momentem, který vás k sebereflexi a vůbec zájmu o hlubší vrstvy života nasměroval?

První moment se odehrál kolem mé třicítky, když se mi váha přehoupla přes metrák. Sestra Jana mi tehdy řekla: „Jsi tlustej! Musíš s tím něco dělat!“ Ona v té době cvičila aerobic, takže jsem s ní a se švagrem začal chodit do posilovny a začal jsem na sobě pracovat.

Vím, že se budu se opakovat, ale je opravdu hodně důležité, jakými lidmi se obklopujete a jak jim dokážete naslouchat. Mnozí umějí jenom „mluvit, mluvit, mluvit“, ale málokdo umí „naslouchat, naslouchat, naslouchat“. Snažím se neuzavírat v sobě vrátka k žádnému názoru. Obzvlášť v dnešní době je to myslím potřebné, ale řada lidí to neumí a vyberou si jenom jeden názor jako správný a nepřemýšlí o něm v souvislostech.

Moji oblíbení Toltékové říkají: „Naslouchejte, ale buďte skeptičtí.“ Přál bych si mimochodem, aby touto větou začínaly všecky zpravodajské stanice na celém světě svoje vysílání. (smích) Já rád naslouchám, rád vyslechnu něčí názor a rád do toho jdu, pokud mi to dává smysl. Například kamarádka chtěla zkusit reiki, tak jsem do toho šel s ní a udělali jsme si první dva stupně výcviku. Každá cesta vám nevyjde, ale důležité je něco stále zkoušet…

Vraťme se ještě na chvilku k moderování. Jak vypadá vaše příprava? Co všecko se musí odehrát?

Tak především „život sám“ musí napsat zprávy. Něco se musí stát. A pak to ve zpravodajství obrovský kolektiv šikovných lidí nejrůznějších profesí zpracuje. My moderátoři vstupujeme do hry až odpoledne, v bodovém scénáři vidíme, co se bude vysílat, s natočenými reportážemi se seznamujeme jak textově, tak i obrazově.

Řekl bych, že hlavní pozice moderátora zpravodajství tkví v tom, že jenom nečte slova, která mu tam někdo napsal, ale že si texty připravuje sám – alespoň my s Klárou si na tom zakládáme. Protože každý člověk používá jiná slova, má jiný slovosled a vůbec svůj verbální styl, něco by řekl, něco by neřekl… Takže je důležité pro pochopení té které zprávy, abychom si studia psali sami, po konzultaci s redaktory a editory vysílání.

Když vás tak poslouchám, řekl bych, že představa mnohých lidí, že moderátoři jsou pouze jacísi „čteči“, je naprosto mylná.

No, to máte případ od případu. (smích) Nevidím ostatní kolegy u jejich příprav v různých televizích a médiích, ale já si texty píšu sám, na základě záměru autora reportáže. Když dělám různé přednášky, semináře a individuální konzultace na téma přesvědčivosti, tak pokaždé zdůrazňuji: „To, co někomu sdělujete, si připravte sami. Protože když jenom čtete něco, co napsal někdo jiný, tak to nejste vy.“ Tím, že si to člověk připraví sám, se do jeho projevu dostává přesvědčivost.

Vzpomenete si, kdy jste měl naposled trému?

Mám trému dodneška. Ale není to ta tréma, která vás paralyzuje, máte knedlík v krku, rudo před očima a nemůžete si na nic vzpomenout – takovou trému jsem už neměl dlouho. Mluvím spíš o trémě jako o pocitu zodpovědnosti: aby to člověk nezkazil jednak sám sobě, jednak týmu lidí, kteří zpravodajství nebo nějakou akci připravuje. A je zvláštní, že kdykoli si řeknu „To bude brnkačka, to dáš.“, tak se něco stane. Ta červená kontrolka by měla pořád blikat…

Zažil jste v přímém přenosu nějaké velké faux pas?

Už jsem zmínil mého bývalého ředitele na Nově Vladimíra Železného. Když jsme jako vycházející hvězdičky začínali ve zprávách, tak vždycky říkal: „Přátelé, zprávy může moderovat i cvičená opice.“ A my jsme se naparovali: „Řediteli, tak ať to ty cvičené opice moderují. Proč tam teda jsme?“ Ale on se nedal: „Dobrý moderátor se pozná podle toho, jak zareaguje, když se něco stane. Nemůžete v přímém přenosu zůstat sedět jako tvrdé y a jenom valit oči a spoléhat se, že vám někdo poradí. Nikdo vám neporadí. Dobrý moderátor se musí umět rozhodnout.“ My na to: „A co když se rozhodneme špatně?“ Ale Vladimír Železný nás opět usadil: „Špatné rozhodnutí neexistuje. Jediné špatné rozhodnutí je se nerozhodnout.“

A v živém vysílání se to stává. Vidíte, že se vysílá něco jiného, než se vysílat mělo, tak to musíte umět omluvit a něco říct. Nebo se mi stalo – ale to jen výjimečně –, že se vám do ucha, kde máte sluchátko, odpočítávají vteřiny a najednou režisér řekne: „Je průšvih, ta reportáž není, posíláme něco jiného, vzpomeň si na text studia nebo jen něco řekni!“

To musí být hrozné nervy…

To jsou nervy. Pět vteřin, čtyři, tři, dvě – a teď to blikne a jste tam a musíte něco říct. Ale jak píšu ve svých knížkách o mluvení před lidmi: Nejdůležitější je se do toho nezaplést. Můj oblíbený grafik Vladimír Komárek říkával: „Jen krátká návštěva potěší.“ Měl to dokonce napsané i na dveřích svého domu v Semilech. A já říkávám: „Jen krátký projev potěší.“ Nezaplétat se, mluvit stručně a jasně. Hrát s divákem čistou hru.

A že by vás vyvedl z míry host třeba svou hloupostí, se taky někdy stane?

(smích) Myslíte podle hesla, nejsou hloupé otázky, jsou pouze hloupé odpovědi? Jsou hosté, které když zpovídáme ze studia, tak se stávají útočnými, zvláště když neví. Ale vy jako moderátor nesmíte klesnout na jejich úroveň. Myslím, že to byl Werich, kdo řekl: „Jestliže se člověk hádá s blbcem víc jak půl minuty, hádají se už dva blbci.“ A to je přesně ono. Protože vy jste moderátor, vy usměrňujete, vy kladete otázky, které si připravíte, do toho dáváte doplňující otázky podle situace – ale váš obličej by nic neměl komentovat. Pozorný divák si v něm může snadno přečíst, co si o hostovi nebo zprávě myslíte. A to je podle mě špatně. Zpravodajství má předávat informaci a ty se s ní, diváku, poper, přemýšlej o ní.

Co je v moderování nejdůležitější?

Prvním předpokladem dobré práce moderátora je, aby mu bylo rozumět. Ovlivňujete úroveň i styl češtiny, protože vás poslouchá velké množství lidí. Dneska se na to sice už moc nedbá, ale říkám si, proč to nedělat. Takže občas s gustem používám nezvyklá slova.

A další věc. Mám rád světové televizní stanice, kde vidíte moderátory, jak jsou živí. Nesedí strnule, nedbají na to, aby byli dokonale v záběru, ale všelijak se vychylují, dělají gesta, jsou akční. Tohle se u nás moc nepěstuje. Dodnes mě za to někteří kritizují, říkají, že to do zpráv nepatří. Moje výborná kamarádka Kamila Moučková mi vždycky po vysílání volala: „Prosím tě, jako dobrý to bylo, Vořech, ale ty ruce! Ruce musíš mít pořád na stole.“ Dneska už to tak není. Měla ale pravdu v tom, že když jste například v úzkém záběru a ruka vám vyletí nahoru, pro diváka to může být rušivé.

Která média sledujete? Pokud na něco takového máte ještě čas a chuť…

Čas by byl, chuť nevím… (smích) Dneska se na vás valí lavina zpravodajství odevšad, včetně internetu. Doba, kdy jsem sledoval výhradně tři hlavní zpravodajské relace – Českou televizi, Primu a Novu, takzvané trojkolečko –, je už dávno pryč. Informací je dnes opravdu hodně a mediálnímu světu neuniknete. Ale nejsem ten typ člověka, který se chlubí tím, že nemá doma televizi. Je to přeci jen moje profese a jsem přesvědčen, že pro řadu lidí má pořád zpracování informace v televizním zpravodajství svoji váhu.

U nás na Primě se snažíme dávat prostor mnoha nejrůznějším názorům, aby zpravodajství nebylo černobílé. Protože v životě nic není černobílé. A vtip tkví v tom, že je to divák, který si má vytvořit názor. Tady máš, diváku, pestrou paletu informací a názorů – a přeber si to podle vlastní zkušenosti.

Jste autorem několika knih, vč. již zmíněného titulu s provokativním názvem Štěstí se dá naučit. Vezmu vás tedy za slovo a zeptám se: Jak se dá štěstí naučit?

Vidím, že jsem tu knížku dobře nazval, když název provokuje. (smích) Učit se štěstí je samozřejmě určitá nadsázka, ale nefunguje to tak – a já to vidím sám na sobě, protože mám rád různou motivační a duchovní literaturu –, že si něco přečtete, „našprtáte“ nějakou formulku nebo pravidlo, a budete si myslet, že funguje automaticky. Nefunguje, ale pomáhá vám to v tom, že víte, o čem přemýšlet, co na sobě zkoušet, jestli je to vaše cesta. Univerzální pravdy neexistují. Každý z nás by měl být originálem, a ne pouhou kopií. Knížku Štěstí se dá naučit uvozuji citátem z Lva Nikolajeviče Tolstého: „Je třeba věřit v existenci štěstí, abychom byli šťastní.“ Když nevěříte, že štěstí existuje, tak se k němu nikdy nedostanete.

A pak je tu další podstatná věc, a sice v čem to štěstí hledáte. A na to navazuje moje další knížka Žij teď. V ní docházím k tomu, čemu se říká síla přítomného okamžiku. A je to těžké, učím se to, neumím to, trénuju to. „Tady a teď“ je tréninkovým plánem na celý život. Ale vyplatí se.

Předpokládám, že toho, o čem mluvíme, se nějak týká místo, kde jste v roce 2015 požádal o ruku svého partnera Vladimíra Řepku: nebyl to Londýn, Paříž ani Hollywood, ale Tibet.

Měl jsem tehdy takové období, kdy jsem si říkal, že jsme už dlouho spolu – mimochodem letos jsme s Vláďou už dvacet let – měli bychom vztah posunout. Naplánovali jsme si cestu do Tibetu a já začal přemýšlet: To by bylo hezké, když budeme bydlet v hotýlku pod Potálou, kdybych tam Vláďu požádal o ruku. Tak jsem nechal v Praze vyrobit speciální prstýnky a celou dobu naší cesty jsem je měl schované, aby na to nepřišel. Cestovali jsme přes Čínu, pak vlakem přes náhorní tibetskou plošinu do Lhasy a já prsteny pořád svíral u sebe v malé tašce přes rameno. A ve Lhase jsem nadhodil: „Co kdybychom si udělali hezký večer?“ A po večeři, v pokoji s krásným výhledem na Potálu, jsem ho požádal o ruku.

Někdo z novinářů pak z našich zásnub udělal příběh o tom, že jsme měli ve Lhase svatbu a že nám žehnal sám 14. dalajláma. Nikomu nebylo divné, že by Číňani povolili takovou svatbu, a ještě na ni nechali přijet dalajlámu. (smích) A vidíte, to je mimochodem přesně ten případ informace, kterou si lidé přečtou, a pokud nemají kritické myšlení, jež by jim ukázalo, že je to nesmysl, protože se nic takového nemohlo stát, tak tomu uvěří.

Kdy a jak jste vlastně „odtajnil“ svoji sexuální orientaci?

Musím začít tím, že se mi nesmírně ulevilo, když jsem svoji orientaci už nemusel před nikým skrývat. Vlastně jsem ale žádný velikánský coming out neměl. Pokud jde o moji rodinu, měl jsem štěstí, že tatínek, maminka, sestra, babička a další to brali normálně. Přitom v době, kdy mi bylo sedmnáct osmnáct let, to ještě tak úplně běžné nebylo. Ale oni to přijali, tak nějak v duchu „je to realita a každý jsme nějaký“.

Lekci života jsem dostal na Nově. Každému z tváří televize se snažili vytvořit nějaký obraz. A protože se jim moje orientace asi do PR příliš nehodila, tak mi vyrobili image svobodného mládence, v bulváru vyšel dokonce článek s palcovým titulkem „Oženíme Voříška!“ – jakože mi hledají nevěstu. Dodnes si vyčítám, že jsem se nebránil. A když se pak o tom, jak to mám, začalo psát, tak se mi vážně ulevilo. Člověk má opravdu být tím, čím je a nebýt tím, čím není, jak říkal Jan Werich. když začnete lhát sami sobě, nemůžete si sebe sami vážit. Někteří novináři se mě pak ptali: „Prosím tě, proč jsi o tom tak dlouho mlčel?“ A já na to: „Vy jste se mě na to nezeptali, tak proč bych se na tom zviditelňoval.“

Víte, nemám rád, když se někdo na něčem podobném zviditelňuje. Protože vztahy a sexualita jsou soukromou sférou každého člověka.

Podporujete nějak hnutí LGBT+?

Teď máme se Zuzanou Bubílkovou na jedné akci odstartovat „běh s podpatky“. Moc rád tam půjdu a akci podpořím. Stejně jako když mě někam pozvou na besedu LGBT+. Stejně to mám například s Prague Pride, znám lidi, kteří ho odsuzují. Proč? Co je na tom špatného, že je v ulicích Prahy veselo?

Titul další vaší knihy zní Cesta za ajurvédou.

Ano, to je to už zmíněné Žij teď.

Jak vstoupila ajurvéda do vašeho života?

Nenápadně jako všechno. Jak jsem říkal, rád naslouchám. Máme s Vláďou jednu slovenskou kamarádku, Zuzanu Zwiebel, která žila dlouhou dobu na Srí Lance. Zajímá ji všechno, od šamanství přes numerologii až po indickou historii. Zuzana nás vzala na Srí Lanku, kterou jsme s ní několikrát procestovali a bylo to nádherné.

A jednou nám napsala: „Kluci, jsem v Indii, přijeďte za mnou!“ S Vláďou jsme si sice říkali, Indie, ta nemá moc dobrou pověst, ale dáme tomu šanci. Vydali jsme se za ní na jih Indie, kde působí, a nelitovali jsme. Byli jsme tam už dvakrát na ajurvédských pobytech, které nám Zuzana zařídila, a bylo to velice krásné. A právě tahle zkušenost mě inspirovala k napsání knihy Žij teď: Cesta za ajurvédou, do které jsme nasbíral hodně praktických rad, triků a fíglů, jak na život.

Jste taky, jak jsem se dozvěděl, příznivcem doplňků stravy od firmy Superionherbs. To vzniklo jak?

Jak jsem říkal, jsem otevřen různým názorům a naslouchám. A to i na internetu. A protože mě zajímají léčivé houby, tak jsem jednou hledal svoji oblíbenkyni houbu reiši – a vyskočila na mě právě firma Superionherbs. A tak jsem si od nich před sedmi lety objednal první várku… Vedle reiši jsem tam našel i další skvělou léčivou rostlinu, kterou nám předepisovali na ajurvédě na jihu Indie v Kerale, ašvagandu neboli indický ženšen.

Nejen na televizní obrazovce, ale rovněž při osobním setkání působíte jako šťastný člověk, z něhož srší optimismus.

Za to právě může reiši a ašvaganda. (smích)

O to víc mě zajímá, jak pracujete s negativními emocemi, jako je třeba smutek, úzkost nebo vztek.

Nemám rád lidi, kteří o sobě neustále tvrdí, že jsou pozitivní, usměvaví, že si nepřipouštějí žádné starosti. To si vždycky pomyslím: Řekni mi, jaké prášky ti doktor předepsal, a já je budu brát taky. Protože tak to nefunguje. Vidím to na sobě. Jsem typ člověka, který asi navenek působí tak, jak říkáte, ale samozřejmě že jako každý mám v sobě různé strachy, obavy a úzkosti, které se navíc s věkem prohlubují, protože člověk si v určitém věku začne uvědomovat svoji konečnost.

Důležité je ale to, o čem jsme se už bavili: že vás to neochromí, nezničí, protože víte, co se vám „motá v palici“.

Mluvíte o tom, čemu se říká vnitřní pozorovatel, který nic nesoudí, ale je si vědom?

Ano, mluvím přesně o tom. Být si vědom. Ale někdy to pořádně drhne a nejde to. Jsou „dny blbec“, jsou dny smutku. Někdy vidím, že je to moje chyba, moje nedokonalost, že to neumím ze sebe vykřičet. Někdy jsme sami na sebe moc přísní, srovnáváme se s okolím, žehráme na svět, že oni jsou šťastní, a já ne. Jenže zapomínáme, že každý z nás si s sebou v životě něco táhne.

Když jsme začali moderovat televizní noviny s Nicol Lenertovou, tak jsme se vždycky smáli, protože diváci nám psali nejrůznější problémy, se kterými chtěli pomoct nebo které chtěli vyřešit. Finanční půjčky, to bylo ještě to nejmenší… Nicol říkávala, že by si od nás nechali vyoperovat i slepé střevo, tak jako kdysi chtěli od herce Ladislava Chudíka operovat koleno.

Ale abych se vrátil k odpovědi na vaši otázku, negativní emoce často neumím ze sebe dostat. Neumím je vykřičet. Říkám si, že každý má svoje problémy, tak proč bych měl s těmi svými obtěžovat druhé. Ničím sám sebe zevnitř.

Můj oblíbenec Buddha říkal: „Jsme tím, o čem přemýšlíme, že jsme.“ A když na mě podobně těžké stavy přijdou, tak si vzpomenu na Buddhu. Když si budeš myslet, že jsi takový a makový, že ti nic nejde, že jsi k ničemu, tak se to stane realitou. Jak říkávala Helena Růžičková: „Tloušťka se musí umět nosit!“ Když si budete myslet, že jste tlustý, a tím pádem i ošklivý, tak se takovým stanete.

Řekl byste o sobě, že jste věřící?

Odpovím vám slovy Járy Cimrmana: „Jsem tak bezvýhradný ateista, až se bojím, že mě Pánbůh potrestá.“ (smích) Nejsem věřící v tom smyslu, že bych byl pokřtěný, že bych striktně praktikoval nějakou víru, ale mám například svoji osobní modlitbičku, kterou velice často používám. Máme s Vláďou našeho oblíbeného světce – svatého Tadeáše. Ale jinak nevím. Řekl bych, že jsem se ještě tak daleko, abych se mohl označit za věřícího, nedostal. Já jsem Váha, tedy vzdušné znamení, a nemám rád žádné velké omezování a spoutávání. Tak možná i proto…

Ale jak naznačuje Cimrmanův výrok, každý říká, že je ateista, ale pak v posledních chvílích nebo když se něco zlého stane, tak se poddá. Jak zpívá Jiří Suchý v písničce „Když je mi nejhůř“: „Zvedám oči k nebi, tam kde tuším ruce probodnuté hřeby.“

Máte strach ze smrti?

Myslím, že každý má strach ze smrti. Protože jdete do něčeho, o čem nic nevíte. Když je člověk mladý, tak o těchto věcech nepřemýšlí. Ale pak když dospějete do určitého věku, a hlavně když vidíte, jak odcházejí lidé kolem vás, tak před smrtí už nemůžete zavírat oči. Moji oblíbení Toltékové říkají, že by měl člověk celý život žít s pocitem, že mu na levém rameni sedí smrt. Zároveň je pravda, že se obecně vzato o smrti moc nemluví, že se vytěsňuje – v rodinách i ve společnosti. Často už se ani nepohřbívá… A přitom síla toho posledního rozloučení je důležitá, protože umožňuje truchlení.

Vašeho kolegy a kamaráda Jana Přeučila jsem se v rozhovoru pro Superionherbs ptal, co by odpověděl mladému člověku na otázku, co je v životě nejdůležitější. Co byste mu odpověděl vy?

Neztratit se sám v sobě. Vážit si sám sebe a mít rád sám sebe.

Máte nějaký oblíbený citát?

Moje knížka Žij teď vychází, jak už jsem zmiňoval, z cesty za ajurvédou. V Indii jsme hledali recept na život a pořád jsme se ptali, jaký je ten jejich zaručeně pravý. Všude nám říkali: „Co blbnete? Prostě žijte.“ Až jsme narazili na jednoho osmdesátiletého mnicha. A on nám řekl: „Je to úplně jednoduché. Celý život žiju podle jediné věty.“ Čekali jsme, co z něj vypadne, usmál se a prohodil: „Past is bullshit, future is motherfucker, live now“, což se dá přeložit jako „Minulost jsou kecy, budoucnost děvka, žij teď“.

A to je ono. Každý z nás má své problémy, ale teď jsme tady spolu, povídáme si, ba troufnu si říct, že souzníme. Tento okamžik je k nezaplacení a děkuji vám za něj.

Já vám taky děkuji.