Velký rozhovor s Leonou Machálkovou 4.76/5 (99)

Dokud mi to bude zpívat, jedu dál….

Rozhovor se zpěvačkou Leonou Machálkovou o dětství a dospívání na Moravě, o Bořku Šípkovi, Václavu Havlovi a Jiřím Suchém a také o zdravém životním stylu, který je založen na rovnováze a upřímnosti k sobě samé

Ptá se Milan Ohnisko

Leono, dočetl jsem se, že jste se narodila ve Zlíně.

Ano, ale tehdy to byl ještě Gottwaldov. Nicméně za revoluce v roce 1989 jsem osobně v občance škrtla Gottwaldov a přepsala jsem ho na Zlín… Po narození jsem žila s rodiči 2 roky v Tlumačově v bytě malého venkovského nádraží, kde můj děda z maminčiny strany dělal výpravčího.

To zní romanticky.

Zní to určitě romanticky, ale moc si z toho období nepamatuju… Vím jen, že to maminka neměla lehké, táta byl na vojně, neměli jsme moc peněz a tak maminka musela chodit od mého půl roku pracovat na poštu a střídala se v hlídání s mojí babičkou. Naši se potom odstěhovali do Přerova, kde táta dostal práci v Přerovských strojírnách a žijí tam dodnes.

K babičce a dědovi jsem na to malé venkovské nádraží jezdila moc ráda. Toulala jsem se v jeho okolí s mojí sestřenicí a bratrancem, hráli jsme si také na průvodčí a pasažéry, měli jsme k dispozici spoustu starých jízdenek a kleštičky, kterými jsme je cvakali. Vůni pražců si vybavuju dodnes a houkání či brždění vlaků vnímám jako kulisu a ne nic rušivého.

Jaká je vaše nejstarší vzpomínka?

To mi byly asi tři roky. Tlačím šedý kočárek a v něm leží moje panenka Zuzanka.

A další rané vzpomínky?

Vybavuju si docela jasně náš být v Jeremenkově ulici a jeho bezprostřední okolí. Byl to přízemní byt a občas se nám někdo vykadil pod okno. (smích)

Živé vzpomínky mám třeba taky na to, jak jsem si k plotu dávala deku a dělala si z ní stan a hrála jsem si tam s panenkami, na které jsem si také ráda něco ušila či „uštriklovala“, což mě naučily babičky. Mezi moje rané vzpomínky patří také to, že k nám na sídliště v Přerově docházel zmrzlinář s vozíkem, který tlačil, a já jsem si za padesátník mohla koupit do oplatkového kelímku kopeček zmrzliny.

A tak bych mohla pokračovat… Od tří let mám už vzpomínek poměrně hodně.

Kdo jsou vaši rodiče? Máte sourozence?

Mám o třináct let mladší sestru Adélku a na to téma říkávám, že rodiče měli dva jedináčky. Vodila jsem ji do školky a často hlídala, ale po maturitě jsem v podstatě odešla do Olomouce a dojížděla jsem na víkendy. Čas náš věkový rozdíl srovnal, ale opět musím říct, že spolu nejsme často, protože sestra žije více jak dvacet let v Itálii, kam se provdala.

No a maminka celý život působila v úřednických profesích. Strašně ráda jsem za ní ze školy chodívala do Českého statistického úřadu, kde tehdy pracovala. Mně tam překrásně voněly všecky ty papíry a tužky, celý ten úřednický život, který mamka zvládala s přehledem a bavilo ji to…Dnes se tomu musím usmát, jak mě ta úředničina fascinovala a lákala, protože když mám vyplnit dotazník, tak jsem z toho vyřízená a odkládám to a odkládám…

Tatínek byl vyučený zámečník. Později si udělal střední průmyslovou školu, ale celý život pracoval v Přerovských strojírnách jako vrtař. Se školou jsme tam chodívali na exkurze navštívit pracující lid. Díky tomu jsem mohla vidět prostředí, kde táta pracoval. Dodnes ho za to obdivuju, protože to prostředí bylo docela kruté. Byla tam strašná zima, neútulno, ale vonělo tam železo, špony, mělo to své kouzlo… Tátovi krásně voněly ruce železem, i když si je umyl mýdlem.

U mámy krásně voněly tužky, u táty železo… Vy budete asi hodně vnímavá na vůně, že?

To ano. Kdybych přišla o čich, velmi by mě to mrzelo. Vůně mám ráda, když mě něco zaujme, „prožiju to“. Navíc je mi milé, že ve mně vyvolávají dávno zasuté vzpomínky.

Jaká doma panovala atmosféra?

Vcelku normální a vesměs příjemná. Narodila jsem se mladým rodičům, mamce bylo devatenáct a tátovi dvacet jedna, byl ještě na vojně, když jsem přišla na svět. Ačkoliv byli mladí, byli hodně autoritativní. Já jsem ten řetěz, jak se říká, měla velice krátký. Spoustu věcí, které pro jiné děti byly běžné, jsem nemohla, snad aby nebyly nějaké problémy. Dnes jako dospělá to vyhodnocuju, že to bylo nejspíš z jejich nezkušenosti, obav a tak trochu i pohodlnosti.

V pubertě přišla vzpoura?

Jak to víte? V pubertě jsem se opravdu začala bouřit, byla jsem nejchytřejší ze všech, mnohé mi na rodičích vadilo a neustále jsem měla nějaké argumenty, čímž jsem rodiče dost vytáčela. Ale facku jsem dostala jenom jednou.

A za co?

U nedělního oběda jsem pronesla: „Tady někdo mlaská jako prase.“ Tatínek rychle položil příbor, jednu mi vrazil, uchopil příbor a jedl dál. Bylo vymalováno a já jsem se „zařadila“…

A nějaké větší průšvihy také byly?

To ne. Já jsem byla normální hodné moravské děvče. Divím se, že mi více nedůvěřovali. Často mi říkali: „Jsi chytrá, musíš jít na vysokou. A ne že budeš mít v osmnácti dítě…“ Mít v osmnácti dítě, to bylo opravdu to poslední, co by mě napadlo. Báli se zbytečně a já jsem navíc s ničím nespěchala.

Nedávno jsem si s nimi o tom, jak jsem jejich výchovu prožívala, otevřeně povídala. Jejich reakcí bylo, že se ke mně chovali stejně, jako se jejich rodiče chovali k nim. Namítla jsem, že když jim to samé vadilo v jejich mládí, proč to tak dělali se mnou… Inu, ničeho jsme se nedobrali a já vím, že toto téma máme vyřešené, netřeba se k tomu vracet.

Já osobně to mám jinak. Snažím se to, co mi vadilo v mém dětství a mládí na rodičích nedělat svému dítěti. Připouštím, že mohu dělat chyby jiné, ale snažím se… minimálně ty chyby neopakovat.

Vy jste jako dítě nejen zpívala, ale také hrála na housle a recitovala. To byly vaše čistě spontánní zájmy, nebo na vás taky trochu tlačili rodiče?

Rodiče mě do ničeho netlačili, ale vzhledem k tomu, že mi v šesti letech našli lékaři šelesty na srdci, nemohla jsem oficiálně dělat nějaké sporty, rytmiku nebo balet a tak jsem se orientovala na zpívání a housličky, chodila jsem do LŠU v Přerově a do dětského pěveckého sboru Přerováček a také jsem chodila do recitačních kroužků.

Hudba mě už od dětství naplňovala a bavila. Tak jako tak jsem byla pohyblivé dítě a sportovala jsem na sídlišti před domem na trávníku a hřištích, kde mě holky, co chodily do gymnastiky, naučily hvězdy, přemety, výmyky… navzdory šelestům, které stejně v pubertě odezněly a vlastně mě nijak neomezovaly… Chodila jsem o víkendech do plavání, takže jsem se vůbec nenudila.

A kudy k vám přišel zájem o poezii?

Moje maminka měla vždy poezii moc ráda a také mi ji dokázala hezky přiblížit. To ona ve mně vyvolala zájem o básničky, protože mi je četla. Má poezii ráda dodnes, poslední čtyři roky dělá v Přerově smuteční řečnici na pohřbech a ví, kam sáhnout a jak použít slovo básníka. Má velice ráda Jana Skácela nebo Oldřicha Mikuláška.

Dva velcí Moravané.

Přesně tak. Skrze poezii nabízí lidem útěchu a soucit…

Takže díky mamince jsem chodila do recitačních kroužků a vymetala nejrůznější recitační soutěže, okresního, krajského a posléze i národního formátu.

Měla jste jako dítě trému?

Jako dítě jsem se trémou doslova klepala – ať už při recitaci nebo sólovém zpěvu v dětském sboru. Jak se blížilo moje sólo, už to jelo… Přijde mi úsměvné, že jsem se navzdory trémě v dětství stala profesionální zpěvačkou. Tak nějak to odeznělo, postupem času jsem si dokázala více užívat to moje sólové zpívání a radost vítězila nad obavami.

Někdo říká, že je tréma zdravá, že vás vyburcuje k pokoře a lepšímu výkonu. Já to tak úplně nevidím. Motivaci dělat svou práci dobře rozhodně mám a k tomu trému, která tu vaši laťku snižuje, opravdu nepotřebuju.

Dneska už trémou ani trochu netrpíte?

Většinou ne, ale dostaví se, když něco řeším… Třeba ne úplně ideální zdravotní stav nebo špatný zvuk na jevišti, ale i tak si s tím umím poradit. Umím se zklidnit a soustředit se na to podstatné, tréma tedy odezní poměrně brzy…

Jak vzpomínáte na vysokoškolská studia v Olomouci?

Vzpomínám na tu dobu moc ráda. Studovala jsem tam na Filozofické fakultě Univerzity Palackého češtinu a dějepis, obor mě bavil, měla jsem také bezvadné kamarády a ve volném čase jsem zpívala s dvěma kapelama – s folkovým Damijánem a jazzovým Znamení dechu. Taky jsem hrála v divadle a věnovala se recitaci. S kapelama jsme hráli po klubech a nejrůznějších festivalech a přehlídkách jako byly Porta, Rockfest, Klubová tvorba a další a další…

Vy jste dělala i divadlo?

Ano, bylo to autorské „Malé S divadlo“ („S“ jako studentské). Hrálo hry Milana Valenty, který nás také režíroval. Se souborem jsme jezdili do Valašského Meziříčí na festival Malých jevištních forem, kde jsem byla už tehdy fascinovaná Jardou Duškem a jeho Vizitou.

To byla druhá půle 80. let?

Přesně tak. Když přišla sametová revoluce, byla jsem v pátém ročníku vysoké školy. Promovala jsem v roce 1990, už bez balastu marxismu-leninismu… Byla velká úleva, že jsem se to už nemusela učit.

Co bylo tématem vaší diplomové práce?

Současná česká a slovenská humoristická poezie. Téma jsme našli spolu s panem konzultantem, který věděl, že mám poezii ráda a že mi je blízká.

Když se váš život takovou měrou točil kolem poezie – zkoušela jste ji někdy také psát?

Viděla jsem vám na očích, že se na to zeptáte. Něco jsem zkoušela, ale byly to samé nesmysly, abych byla k sobě upřímná… Vzhledem k tomu, že nejsem příliš trpělivá a jako Blíženec mám spoustu zájmů, zatím jsem nic kloudného nevytvořila. Na psaní se musí člověk koncentrovat, stále něco „pokoušet“ až jednoho dne shledá, že se mu třeba něco povedlo a stojí si za tím, prostě je s tím spokojenej.

A co písňové texty?

Ani text k písni jsem si nikdy nenapsala. Mnozí lidé kolem mě se tomu diví, protože mají pocit, že bych to zvládla. Jenže já tyto věci beru příliš vážně, než abych něco psala za každou cenu. Mám dost vyhraněný vkus a cítění – a taky sebekritičnost.

Občas se mi stane, že mi profesionální textař napíše text a mně se pak ten text nelíbí, nesedí mi na muziku nebo se s ním nedokážu ztotožnit. Je to nepříjemná situace a nerada to řeším, protože nechci nikoho urazit. Často jsme nalezli řešení, textař přišel s něčím novým, ale také to bohužel někdy nedopadlo. Naše práce je také stále o hledání…

Možná vám přeci jen nezbude, než si začít psát texty sama.

Bylo by to pochopitelně ideální, ale jak říkám, jsem náročná, ale sama se o to zatím nedokážu postarat… Ale máte pravdu, potěšilo by mě, kdybych si aspoň jeden pěkný text někdy napsala jako třeba Hanka Zagorová, ta si píše krásné texty a já ji za to upřímně obdivuju.

Aspoň to zkuste.

Třeba to zkusím. Jak říká Petr Janda: „Furt hraju, pořád něco skládám, pak většinu vyhodím, ale něco zůstane.“ A je to cesta ke kreativitě: tvořit, tvořit a tvořit. Takže teoreticky to mám zmáknuté… (smích)

Určitě byste měla o čem psát. Mimochodem vy jste prý zpívala i na ulici.

To byla perfektní škola života. Začala jsem na ulici zpívat s kapelou Koryto ještě před revolucí. Hráli jsme na nejrůznějších „staropražských“ tržištích třeba na Výstavišti nebo taky na Karlově mostě. Náš repertoár vycházel z Karla Hašlera, staropražských písniček a také z moravské lidové písně, čerpali jsme také ze Sušila…

Byli jsme takoví okostýmovaní kašpaři, ale hráli jsme kvalitně, muzikanti byli báječní, působili jsme uvolněně a autenticky. Musím říct, že mě to bavilo a ráda na tu dobu vzpomínám.

Jaká to byla zkušenost?

Byla to pro mě skvělá škola. Příležitost naprosto se uvolnit a zpívat bez trémy. Na Karlově mostě jsem strach neměla. Pokaždé jsem si řekla: Tady nemám co ztratit, ale můžu se něco naučit. A ještě mi za to zaplatí do futrálu.

Dalo se tak přivydělat na živobytí?

Určitě. Všechno jsme to neprojedli hned po vystoupení. (smích)

Dostáváme se k historickému zlomu, kterým je 17. listopad 1989. Jak sametová revoluce vstoupila do vašeho života?

Byla jsem nadšená, že se něco takového děje! 17. listopadu 1989 jsem měla vystupovat v brněnském vysokoškolském klubu se Znamením dechu. Pochopitelně nic nebylo, diskutovalo se o tom, co se v Praze mele a děje a už to jelo.

Ulevilo se mi, když jsem přijela do Olomouce na kolej a tam těmi událostmi také všichni žili. Jiskra přeskočila, nikdo se nebál a ihned se zformoval stávkový výbor. Až na výjimky se všichni studenti zapojili do dění, malovali plakáty, roznášeli je, dělali všecko možné…

Já jsem tehdy vlastnoručně napsala nesčetněkrát třeba: „Svobodu Standovi Devátému!“

Ano, vzpomínám si: Stanislav Devátý byl v létě 1989 odsouzen do vězení, ale podařilo se mu před zatčením uprchnout do Polska , které už tehdy bylo svobodné.

Byla to intenzivní vzrušená doba plná nadějí a očekávání, lidé se neustále scházeli, vykřikovali, pulzovalo to, ale zároveň – a to je zajímavé – vše bylo velmi tolerantní. Byl to velký politický zvrat, který měl ale noblesu a úroveň. Lidé si vyměňovali názory, ale neuráželi se a nešli si po krku jako dnes.

Mně bylo tehdy dvaadvacet a revoluce mi už v první minutě dala křídla. Rodiče mě sice nabádali k opatrnosti, říkali „hlavně se prosím tě do ničeho nenamoč, nebo tě vyhodí ze školy“, ale to mi šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven. Věřila jsem, že půjdou ti, co by mě chtěli vyhodit, ne já.

Ta euforie prvních let po revoluci byla úžasná. Stalo se to, co si všichni přáli. Lidi byli šťastní.

Jací jsou dnes?

Mnozí bohužel zahořkli, jiným se po předchozím režimu dokonce stýská, čemuž moc nerozumím.

Jsou zahořklí jenom pamětníci?

Kdepak! Nedávno jsem diskutovala na toto téma s jedním mladým člověkem, kterého zcela semlela kampaň SPD. Je to citlivé téma, ale je mi jasné, že demokracie tady nemusí být automaticky navždy, je třeba být ve střehu, sledovat seriózní zdroje informací a snažit se v dnešní křiklavé mnohdy nepřehledné době zorientovat. Sama si často říkám, že už nevím, čemu mám věřit…

Extrémní názory založené na ohýbání a překrucování historických událostí jsou ve společnosti čím dál běžnější, nezdá se vám?

Je to velmi nevkusné a přijde mi to kruté a bezohledné i k pamětníkům, kteří odcházejí… Zpochybňovat holocaust a válečné křivdy, to by mě nenapadlo, že se ještě může stát…

Takže je i třicet let po revoluci stále za co bojovat?

No to rozhodně, nic dobojováno není!

V devadesátých letech jsem byla bláhová, když jsem si myslela, že nás Václav Havel – v mých očích naprosto úžasný člověk – vyvedl ze tmy do světla. Ten boj, to je každodenní péče o náš společný prostor…

Zmiňujete Václava Havla. Váš někdejší partner a otec vašeho syna Bořek Šípek byl nejen Havlovým hradním architektem, ale také blízkým přítelem. Havlův mluvčí Ladislav Špaček o tom řekl: „Vytvořili nerozlučnou dvojici a byli spolu hlubokými přáteli až do Havlovy smrti.“ Kým byl Václav Havel pro vás?

Václava Havla jsem si vždy nesmírně vážila. Vážím si i jeho ženy Dagmar za to, že pečuje o jeho odkaz mimo jiné i díky jejich nadaci VIZE 97, která má velmi široký a obdivuhodný záběr činnosti.

Sama moc ráda chodím ráda na nejrůznější přednášky do Pražské křižovatky (mezinárodní duchovní centrum Pražská křižovatka v odsvěceném kostele sv. Anny je jedním z projektů Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97; pozn. MO) i udílení cen této nadace. Dagmar iniciuje nejrůznější setkání umělců, filosofů, politiků, vědců a dalších osobností a propojuje generace, oslovuje mladé lidi… Za to má můj velký obdiv, je to nesmírně záslužná činnost: že udržuje tu „havlovskou linii“. S odchodem Václava Havla jsme přišli o osobnost, ke které jsme mohli vzhlížet, díky jeho moudrosti, odvaze, jeho ryzímu charakteru…

Václav Havel byl pro mě symbolem osobnosti, která byla nekompromisně důsledná a před celým světem nás úžasně reprezentovala. Nebyl jen tuzemskou nebo evropskou postavou, ale světovou intelektuální a politickou celebritou. Kolik takových lidí máme? A že k němu patřily i chyby, a omyly, jak to krásně v jeho monografii popsal Michael Žantovský? Jářku, vždyť to byl jenom člověk. Ale jeho odvaha a jeho srdce jsou nezpochybnitelné. Uměl si stát za svým, nešlo jenom o to, co říkal…

Myšlenky Václava Havla jsem mohla obdivovat také v názorech mého expartnera Bořka Šípka. Ten, když se pro něco rozhodl, tak to platilo. Byl na něj stoprocentní spoleh. Byl přímočarý, spravedlivý, ale taky velkorysý, hodný, štědrý… Měl Václava strašně rád, a i když byl pracovně nesmírně vytížen, rád si na Václava udělal čas a pracoval pro něj nad rámec svých povinností.

Byla jsem vždy poctěna, když jsme mohli navštívit Václava doma v Dělostřelecké ulici či na Hrádečku. Často navštívil i on nás, zejména rád chodil do Bořkovy thajské restaurace Arzenál ve Valentinské ulici.

Po revoluci jste dostala angažmá v divadle Semafor. To byl asi velký milník vaší kariéry, že?

To rozhodně. Byla jsem v Semaforu zhruba pět let a byla to veliká profesní i lidská zkušenost. Pan Jiří Suchý je kongeniální… Kolik on toho dělá a umí a navíc na vysoké úrovni: textař, básník, skladatel, divadelník, filmař, grafik, výtvarník, režisér…a to jsem určitě na mnohé zapomněla… To je neskutečný záběr! Byl součástí mé diplomové práce, kdy jsem neměla tušení, že s ním někdy budu pracovat. Jeho písničky a poezii jsem milovala mnohem dřív, než jsem šla do Semaforu na konkurz. Je to nesmírně laskavý a činorodý člověk, popravdě žijící legenda, čítanková ikona. Má rád lidi a oni jeho.

Kdy jste ho viděla naposled?

Loni v září. Vystupoval „u sebe v divadle“ s Orchestrem Václava Marka. Křtil jim desku, na kterou autorsky sám přispěl a také s nimi živě vystoupil. Zpíval a lehce tancoval, najednou mu vypadnul text, absolutně zůstal v klidu, přiznal malér slovy „Nebojte se, to zase naskočí…“ Naskočil a pokračoval a po skončení písně povídá: „Už jsem si vzpomněl…“, a abychom nebyli o nic ošizeni, vypadlý text odrecitoval. Lidi se smáli a pohladila nás taková obyčejná lidská nálada, upřímnost a všechno to, co na Jirkovi Suchém máme tak rádi…

Nedávno jsme si o něm povídaly se Sabinou Laurinovou, se kterou jsme spolu hrály ještě v pasáži Alfa. Shodly jsme se na tom, jak byl Semafor bezvadnej v tom, že tam nikdo nic nepředstíral, afekt a faleš tam neměly prostor…

Co všechno děláte pro svou kondici? Protože vypadáte opravdu dobře…

Především se musím přiznat, že mám na sebe dost času, protože syn už je téměř dospělý. Jsem na volné noze, nechodím do práce a je na mně, jak si svůj čas zorganizuju… Nakolik se věnuju své profesi, zpívání, sportu, vzdělávání a tak podobně. Svůj čas mám zatím ve svých rukou a to mi dává svobodu. Svobodu v tom smyslu, že jsem to jenom já, kdo rozhoduje o tom, čím svůj čas naplním, jak s ním naložím, do čeho ho budu investovat.

Snažím se pravidelně sportovat už kvůli tomu, že jsem začala mít před léty problémy s rameny. Pravidelně plavu, praktikuju jógu, chodím běhat, jezdím na kole, v zimě lyžuju a snažím se chodit do přírody, jak jen to jde. Vyhovuje mi i zdravá životospráva, upřednostňuju kvalitu nad kvantitou.

V důsledku toho všeho jsem se výrazně uklidnila. Ten kritický a věčně s něčím nespokojený hlas ve mně ochabl. Neříkám, že zmizel úplně, ale rozhodně mi „kecá“ do života nesrovnatelně míň než dřív. Stala se z toho pro mě jakási cesta…

A co jídelníček?

Dnes už mi chutnají zdravější jídla. Ne že bych si nedala kachničku nebo vepřo knedlo zelo, ale častěji jím lehčí jídla, mám ráda zeleninu, umím pracovat s luštěninami, miluju lehké krémové polévky atd. Tučná jídla mi už dávno nic neříkají a na sladké si také nepotrpím. Už mi vlastně nevyhovuje být po jídle unavená. Zároveň si také potřebuju pochutnat, jídlo je dar a velký životní požitek, o který by bylo škoda se připravit. Sleduju také, abych dopřála tělu dostatek vitamínů a minerálů z čerstvých surovin.

Co vy a potravinové doplňky?

Velké zalíbení jsem si našla v bylinkách. Popíjím ráda nejrůznější čaje a s jejich odvary jsem vyléčila nejeden kožní problém či nějaké neduhy se zažíváním. Sleduju „čtvero ročních období“ a vnímám, co mi v kterém z nich příroda nabízí.

Díky kamarádce Martině Stoklasové, která pracuje ve firmě SUPERIONHERBS, jsem se seznámila s houbami reiši. Jednoho dne mi přátelsky věnovala balení, a protože jsem již byla poučená četbou o nich, s důvěrou jsem je začala zkoušet…

Na základě vlastních zkušeností je můžu doporučit. Reiši zařazuju do svého jídelníčku zejména na podzim, protože výrazně posilují imunitu. Přiměla jsem k jejich užívání také syna i rodiče a jsem ráda, že nám všem prospívají.

Pokud by snad chtěl někdo houby reiši začít užívat, můžu mu s čistým svědomím doporučit právě firmu SUPERIONHERBS, protože nabízejí nejlepší extrakty ve špičkové kvalitě a z ověřených zdrojů.

Zároveň si ale nemyslím, že mě jakýkoli potravinový doplněk spasí. Znovu bych zdůraznila, že životospráva je komplexní téma. Pokud ji beru vážně, musím být k sobě upřímná a podívat se na to, jak to mám se spánkem, s alkoholem, se stresem, se vztahem k sobě samé…

V jednom rozhovoru jste řekla, že upozadit své ego je celoživotní úkol a proces. To mě mile překvapilo, protože ega hvězd showbyznysu většinou příliš upozaděná nebývají. Kudy vedou vaše cesty k vnitřní celistvosti? Jste věřící?

Jsem pořád na cestě… Někdy pronesu hříšnou větu, že je mi líto, že jsem nebyla vedená k víře. Myslím, že víra je pro věřícího velkou oporou v dobách radostných i strastiplných, takový kompas… Je velkým pomocníkem při hledání pravdy… Tápaní věřícího člověka je jistě také bolestné, ale možná přeci jen méně než tápání nás, kterým se daru víry nedostalo. Už dávno vím, že víra je opora – a nikoli berlička, jak se někdy posměšně říká. Víra nabízí důslednost. Jasně pojmenovává dobro a zlo, a když se člověk drží jejích pravidel, pak i když uhlídá, že uklouzl a padl, je snazší povstat a pokračovat v cestě.

Osobně musím přiznat, že jsem se v posledních desetiletích více než o křesťanství zajímala o to, co nabízejí východní kultury. Líbí se mi, že filozofie východních kultur a náboženství člověka respektuje i s jeho chybami, je k němu laskavější a tolik nehřímá nad jeho nedostatky. Taky se mi líbí, jak klade důraz na přítomný okamžik, na autentický prožitek, zklidnění a uvědomění si života a vděčnosti za něj. Zajímají mě také témata jako soucit a odpuštění.

Máte přátele i mezi křesťany?

Mám a je mi v jejich společnosti příjemně. Nikomu bych nic nevyvracela, i když koncept hříchu, jak už jsem řekla, mi není vlastní. Všechno připouštím a tím dávám svobodu i sobě samé. Žije se mi tak líp, i když úplné smíření mi to zatím nepřineslo. Vždycky, když zemře někdo, na kom mi záleží, je mi hrozně. Ten člověk mi strašně chybí, trápím se a můžu si stokrát říkat, že je tu nějaká další dimenze, nepomáhá to…

Obdivuju všechny, kteří jsou ve svém duchovním vývoji tak daleko, že umí v klidu přijímat i smrt svých blízkých, já to zatím nedokážu.

Moc se mi líbilo, jak jste v pořadu Tvoje tvář má známý hlas zazpívala a zastepovala hit Singing in the rain. Je to písnička, kterou mám moc rád, krásná a vtipná oslava života a lásky. Je něco, čeho byste v životě chtěla ještě dosáhnout, nebo už spíše necháváte život proudit a zpíváte si v dešti?

Kdepak, pořád mám své různé touhy – soukromé i profesní. Do důchodu se rozhodně nechystám a ani si nedokážu představit, že bych ho někdy plánovala. Jsem aktivní člověk a na jevišti jsem šťastná. Tak dokud mi to bude zpívat a bude to někdo chtít rád poslouchat, jedu dál…

Co si přejete ze všeho nejvíc?

Abych se cítila šťastná a měla pocit, že je lidem se mnou dobře. A aby se mi na mém pomyslném nebi rozsvítila nějaká nová hvězdička.

Moc vám to přeju, Leono. Díky za rozhovor!

Ohodnoťte článek

Redakce webu Superionherbs.cz: zobrazit autory.

2 komentáře v “Velký rozhovor s Leonou Machálkovou

  1. Hodnocení čllánku píše:

    Rozhovor s Leonou Machálkovou byl velice zaujímavý, je to nejen dobrá spěvačka, ale i moudrá krásná žena…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *