Zvládat prohry patří k umění života 4.68/5 (22)

Rozhovor s terapeutkou a spisovatelkou Ivou Hadj Moussou o roli hodné dcery, začátcích v reklamní agentuře, terapeutické práci s dětmi a jejich rodiči, o empatii, smyslu, spiritualitě, přírodě… a také o úlevných účincích heavy metalu

Ptá se Milan Ohnisko

Foto Antonín Tyller

Iva Hadj Moussa (1979) je psycholožka, terapeutka a spisovatelka (Démon ze sídliště, Havířovina, Těžké duše, Mořská Eva, Velké starosti malých lidí). Moderuje podcast Poslouchej mě, kam si zve odborníky na duševní zdraví dětí i jejich rodičů. Má ráda přírodu, psy a metal. Pokouší se kreslit vtipy, které uveřejňuje na facebookové stránce Iva k smíchu. 

Když jde člověk na psychoterapii, jednou z prvních otázek zpravidla bývá: „Jaké bylo vaše dětství?“ Jaké bylo to tvoje, Ivo? Harmonické, nebo sis do života odnesla nějaké vážnější duševní zranění – psychické trauma, jak se dnes říká? Něco, co jsi později musela uzdravovat?

Moje dětství bylo naštěstí harmonické. Nemám pocit, že jsem měla nějaké šrámy na duši, které bych musela uzdravovat. Na druhou stranu tam určitě bylo pár věcí, které jsem si musela nějak zpracovat.

Například?

Mám o rok a půl starší sestru a vždycky jsem byla rodiči považována za tu zodpovědnější, pečlivější, lépe ve škole prospívající… Ségra byla spíše takový rebel a více se hádala s rodiči než já. Já jsem se naopak snažila naplňovat roli „hodné dcery“ – takové, která nechce rodiče ničím trápit nebo se s nimi hádat, ale naopak je potěšit jedničkami ve škole.

A tohle nastavení mi do života přineslo trošku trable, protože přizpůsobivost a snaha se zavděčit se mi pak promítala do dalších vztahů, takže jsem s tím musela vědomě pracovat. Nebylo to v rámci dlouhodobé terapie, ale spíš postupného uvědomování si, že si potřebuji ošetřit hranice a že není mým úkolem na tomto světě ostatní lidi potěšit, zavděčit se jim a přizpůsobovat se jejich potřebám a přáním.

Ze střední školy jsi šla studovat psychologii na Masarykově univerzitě? Stát se psycholožkou byl tvůj sen?

Mým snem bylo být spisovatelkou a novinářkou. Od dvanácti nebo třinácti let jsem denně četla noviny. Naši tenkrát odebírali Mladou frontu, kterou jsem pak kromě sportovní přílohy přečetla pokaždé celou. Všechny rubriky, včetně všech fejetonů, komentářů, zpráv ze zahraničí… Říkala jsem si, že být novinářkou musí být ta nejfantastičnější věc na světě.

Novinařinu bylo tenkrát v Brně možné studovat v kombinaci s psychologií. A psychologii jsem si jako druhý obor vybrala, protože mě bavila na střední škole. Tak jsem si řekla, že to zkusím, něco jsem si k tomu načetla, udělala přijímačky, získala bakaláře – a pro magisterské studium jsem se rozhodla už pro jednooborovou psychologii, protože jsem měla pocit, že o novinařině toho už vím dost.

A magisterské studium psychologie jsi studovala s pocitem, že psychologie bude tvoje celoživotní profesní cesta?

V té době to tak bylo. Říkala jsem si, že budu celý život pracovat jako psycholožka. Ale pak se má cesta vinula jinudy…

Absolventi univerzit často vzpomínají na nějakého charismatického pedagoga, který jim dal mnoho do celého dalšího života, profesně i lidsky. Byl tam pro tebe někdo takový?

Rozhodně ano. Asi úplně nejvíc mi dal věhlasný pan profesor Vladimír Smékal. Toho jsem měla moc ráda a některé jeho výroky mě provázejí dodnes. Anebo pan docent Ivo Plaňava, který se specializoval na rodinné vztahy a rodinnou terapii. A byli tam i další moudří pedagogové, silné osobnosti, na které dodnes moc ráda vzpomínám. Profesně i lidsky, jak říkáš, mě obohatili velmi významně, zprostředkovali mi způsob uvažování o lidské duši nejen vědecky, ale i intuitivně, protože psychologie je specifická v tom, že to není úplně exaktní obor. A její historie má také svoje temné kapitoly, některé výzkumy v minulosti byly eticky velmi sporné… byť to badatelé zajisté mysleli dobře. Jejich experimenty sice přinesly nové poznatky o lidském chování, ale zároveň překročovaly etické hranice a z dnešního pohledu působily účastníkům nepřijatelnou psychickou nebo tělesnou újmu.

Dnes se mnohem více ctí, že každý z nás má jedinečnou zkušenost existence a že ke každému člověku bychom měli přistupovat s hlubokým respektem. 

Po škole jsi působila jako psycholožka, ale pak jsi řadu let pracovala v reklamě. Nyní se už dlouhou dobu opět věnuješ terapeutické praxi. To jsou docela velké profesní změny…

Po absolvování univerzity jsem postupně pracovala ve dvou pedagogicko-psychologických poradnách – v Bruntálu a v Brně. Tam mi to ale z nějakých důvodů nesedlo a přešla jsem do instituce zvané Centrum dopravního výzkumu se sídlem v Brně. Je to příspěvková organizace ministerstva dopravy a tam jsem pracovala v odboru „lidský faktor v dopravě“, což byla strašně zajímavá výzkumná práce.

Ale i tam jsem nakonec pocítila pochyby, jestli je to práce, které se chci opravdu věnovat. Toužila jsem po tom, abych mohla více uplatňovat a rozvíjet svoji kreativitu, o níž jsem věděla, že ji mám. A tak jsem jednoho dne napsala do několika reklamních agentur…

Dal ti na ně někdo tip?

Právě že vůbec ne. Neznala jsem tehdy z této sféry vůbec nikoho. Ani jména agentur mi nic neříkala – prostě jsem si našla tři největší pražské reklamky a poslala jim krátký motivační dopis, že mě baví psát a že bych si to chtěla vyzkoušet. Ze dvou mi vůbec neodpověděli, ale ze třetí, která se nazývala Mark BBDO a sídlila na Vyšehradě, mi napsali, že shodou okolností hledají juniorní textařku a abych jim poslala svoji povídku a abych napsala rozhlasový spot na nějakou čokoládovou tyčinku.

Pustila jsem se hned do toho, poslala jim to a oni mi napsali, že mě berou.

To šlo rychle…

Ano, šlo to jako po másle. Dnes by to asi bylo složitější.

Vím z vlastní zkušenosti, že svět reklamy je tradičně dost specifický a pojí se s ním jistý životní styl, kombinující velkou pracovní výkonnost s excentrismem a bohémstvím. Jaké to pro tebe bylo?

Nastupovala jsem tam v roce 2007 a kontrast s mým předchozím zaměstnáním na ministerstvu dopravy nemohl být větší. Zatímco tam chodili po chodbách seriózní šediví výzkumníci a vědci, tady to byla jedna velká párty. Dneska už to v reklamkách, co vím, vypadá jinak, ale tehdy ještě nevyprchala atmosféra devadesátek a večírek střídal večírek a v práci se běžně popíjelo, kouřila se marihuana a celkově to bylo divočejší. Na druhou stranu musím říct, že jsem tam poznala spoustu velice chytrých a strašně zajímavých lidí. S některými z nich se dodnes kamarádím. 

A naplnily se tvé představy o rozvíjení kreativity?

Vrchovatou měrou. Byla to pro mě veliká škola psaní jako řemesla. Když mi poprvé zadali nějaký slogan nebo headline, napsala jsem nějaké příšerné souvětí… A teprve postupně jsem se naučila, jak zadání vyjádřit krátkou a údernou formou.

To zní jako práce snů. Proč jsi jí dala sbohem?

To se nestalo ze dne na den, ale byl to postupný proces. Velkou změnu přinesla pandemie, když nastal lockdown a začalo se pracovat z domova a šéfové zjistili, že to vlastně také jde. Že se lidé doma nepoflakují, ale pracují a odevzdávají výsledky.

A já jsem si uvědomila, že mi to takhle také vyhovuje, a už se mi nechtělo sedět každý den v kanceláři. A tak jsem se domluvila s vedením, že budu víc doma, a pořád jsem to zkracovala, až jsem zjistila, že pro ně dělám už spíše externě

A někdy v té době jsem potkala jednu svoji známou, Kristýnu Shorfovou, která se svým mužem Davidem provozuje psychoterapeutické centrum Calmea. A Kristýna mi říkala, že hledá terapeutku pro práci s dětmi a s mládeží a jestli bych to nechtěla zkusit. Moje první reakce byla odmítavá, říkala jsem, že se na to vůbec necítím, protože už jsem z toho vypadla… Ale nakonec jsem na to kývla. A jsem ráda, že jsem udělala celý ten pracovní oblouk, který jsem ti vylíčila. Cítím, že to všecko mělo smysl…

Máš hodně klientů?

Mám jich hodně – a čím dál víc.

Kdo jsou tvoji typičtí klienti? Zaměřuješ se nějak, nebo k tobě může přijít kdokoliv, koho bolí duše?

Určitě ke mně může přijít kdokoli, byť jsem primárně zaměřená spíše na mladší klienty – od nejmenších dětí po zhruba osmnáctileté. Ale často pracuji i s jejich rodinami. Většinou jsou to děti kolem čtyř pěti let, které přivedou rodiče s tím, že se třeba vztekají. A porovnávají je s okolím a říkají: „Ale syn mé sestřenice je mnohem klidnější.“ V takovém případě často stačí jedna konzultace, kdy je potřeba rodiče uklidnit, že je to normální a v pořádku: že je to dočasná vývojová fáze. A dát jim tipy, jak to ustát… 

Je třeba říct, že rodiče jsou často přehlceni nejrůznějšími informacemi, které si našli na internetu nebo je někde vyslechli a jsou vyděšení, že jejich dítě má nějaké psychiatrické onemocnění. Není výjimkou, že přijdou třeba s dvouletým dítětem, a už šermují diagnózou: často je to ADHD. Vysvětlím jim, že ukvapené závěry nejsou namístě – a často se mi pak k mé radosti třeba po půl roce ozvou s tím, že se vše zklidnilo a potomek hezky prospívá. 

Jeden čas jsem měla klienty z Ukrajiny – děti, které měly problémy ve školce. Učitelé se stěžovali, že nekomunikují. Jenže jsme zjistili, že to mělo jednoduché vysvětlení: děti měly problém s češtinou, a proto se začaly uzavírat do sebe. Podporovala jsem jejich rodiče, aby jim četli české pohádky a pouštěli jim Večerníčka. Potěšilo mě, když se pak ozvaly některé jejich maminky s tím, že se děti ve škole víc otevřely a zlepšily. 

Ale ne všechny ukrajinské děti mají problémy s osvojením češtiny. Můj syn měl na základce dvě ukrajinské spolužačky, které po roce docházky v češtině excelovaly: psaly nejlepší slohové práce z celé třídy, a dokonce vyhrály školní olympiádu.

Druhá skupina mých klientů, početně převažující, jsou dospívající děti, převážně děvčata, i když chlapce mám v péči také.

Co je trápí nejčastěji?

Většinou jsou to úzkosti, depresivní myšlenky, sebepoškozování, poruchy příjmu potravy, problémy v rodině, ve vztazích.

Před více než čtyřmi stoletími prohlásil William Shakespeare ústy prince Hamleta: „Vymknuta z kloubů, doba šílí.“ O dnešní době by to zajisté mohl říct také – a možná ještě s mnohem větším důrazem. Nakolik nebo v čem jsou trápení tvých klientů odrazem doby a nakolik jsou nadčasové?

Nadčasová témata určitě převažují. Když těm „svým“ dětem naslouchám, často mám pocit, že mi vyprávějí věci, které jsem v jejich věku zažívala i já: nejsem si jistý/jistá sama sebou, nevím, kdo jsem a kam patřím, cítím se osaměle, mám pocit, že mi nikdo nerozumí, vzdaluji se rodičům, nikam moc nezapadám, mám pocit, že mě druzí nepřijímají… Tohle všechno jsou pocity, které jsou v dětech pořád.

S pubertou často přichází specifický smutek – a pro rodiče bývá těžké to přijmout. Často svého potomka porovnávají s tím, jaký byl dříve, a říkají: „To naše dítě bývalo takové bezstarostné, veselé… Vůbec ho teď nepoznáváme, pomozte mu, prosím.“ Jenže ten smutek je ve většině případů naprosto přirozenou součástí procesu dospívání a k psychopatologii má daleko. 

Zároveň chci ale zdůraznit, že v některých případech je určitě namístě součinnost s psychiatrem a nasazení vhodných psychofarmak. Pokud je tam sebepoškozování a dlouhodobější myšlenky typu „bylo by lepší, kdybych nebyl/nebyla“, pak je třeba zbystřit. 

Tak či onak, často – míněno v laskavé nadsázce – říkávám, že pubertu je třeba přežít. S některými klienty pracuji i několik let a vidím, že to, co třeba ve třinácti berou smrtelně vážně a ubližuje jim to, v šestnácti už dokážou filtrovat a vyrovnat se s tím.

Dětem dospívání rozhodně neusnadňují konflikty mezi rodiči a atmosféra plná napětí. Dítě vždy cítí, když mezi rodiči není soulad – i tehdy, když se to před ním snaží nedávat najevo. A v takovém případě má sklon si svoje trápení nechávat pro sebe, protože s nimi nechce rodiče zatěžovat. V takových případech je třeba rodičům vysvětlit, že pokud si nevyřeší svoje vztahové problémy, těžko se dítěti skutečně uleví. 

Tohle všechno jsou řekněme „nadčasová“ témata. A pak jsou témata, která jsou typická pro naši dobu. Na prvním místě jsou to samozřejmě problémy spojené se světem monitorů a displejů. Počítačové hry jsou často únikem od emoční bolesti, kterou dítě cítí. Je ale těžké to jednoznačně odsoudit; znám i případy, kdy to dětem přinese úlevu, aniž by je to ohrožovalo, všechno je věcí míry. Problém začíná, když virtuální svět začne převažovat nad tím reálným, dítě už skoro nežije běžným životem a veškerý volný čas tráví hraním her… 

Podobně se dívám na fenomén sociálních sítí. V principu proti nim nic nemám, ale zároveň platí, že pubertální dítě je většinou velice zranitelné a nedokáže se povznést nad kritické posty nebo vzkazy, které mu tam někdo píše. Takové poznámky často rozhodí i dospělého člověka, natož někoho, komu je třeba čtrnáct.

A to už vůbec nemluvím o nebezpečích, která na děti na internetu číhají v podobě predátorů, kteří si vytvářejí falešné účty, na nichž si hrají na teenagery a loudí po dětech intimní fotografie. Takové pasti mají pro dítě silně traumatizující potenciál a mohou v krajním případě drsného vydírání vést až k pokusu o sebevraždu.

Ale i všelijaké porovnávání se na Instagramu, kde to vypadá, že všichni jsou krásnější než já, mají víc sexy postavu, zajímavější život, hezčí dům a vůbec všechno mají lepší, může vést k velké vnitřní nepohodě a silným pocitům méněcennosti.

Teď se zvažuje plošný zákaz sociálních sítí pro děti do 15 let. Co si o tom myslíš? Je to dobře, nebo špatně?

Nemám na to jednoznačný názor. Spíš jsem pro, protože děti na to zkrátka nejsou zralé a sečteno a podtrženo jim to víc škodí než prospívá. Zároveň si ale myslím, že by to nebylo snadné uvést do praxe, aby to nějak smysluplně fungovalo. 

Navíc k takové regulaci bude zapotřebí spolupráce rodičů, a ne všichni rodiče asi budou ochotni a schopni takové výzvě dostát, tím spíše když třeba mají sami problém se závislostí na sociálních sítích.

Přesně tak. Občas za mnou přijde například maminka s dcerou a řekne: „Moje dcera je pořád na mobilu.“ A když se zeptám: „A jak to máte vy?“, tak dcera začne „žalovat“ a řekne: „Máma je ale na mobilu také pořád.“ Rodiče by měli začít vždycky u sebe a položit si otázku, jak to mám já? Často se totiž ukáže, že chceme po dětech něco, čeho sami nejsme schopni.

To mi asociuje, že jsem nedávno v jednom podcastu slyšel pozoruhodnou větu: „Dítě svými problémy vždy manifestuje problémy rodičů.“ Souhlasila bys s takovým tvrzením?

Asi bych to netvrdila tak kategoricky, nevím, jestli „vždy“, ale vím, že určitě často. Moje oblíbené moudro zní, že děti nevychováváme tím, co jim říkáme, ale tím, jak sami žijeme. Není výjimkou, že rodič chce po dítěti, aby se ovládalo, aby nebylo vztahovačné, a přitom sám každou chvíli vybuchne…

A pracuješ i s celými rodinami?

Ano, dokonce ve většině případů. Každé dítě je ukotveno v nějakém rodinném systému, který má na ně samozřejmě zcela zásadní vliv: kontext, atmosféra, specifická rodinná dynamika, sourozenci, role v rodině… A pokud jsou ochotni na sobě pracovat i rodiče – což často jsou, ale někdy také ne –, pak se terapeutický proces posouvá rychle dopředu. Často se ukáže, že rodiče na děti nemají čas. V takovém případě hledáme nějakou společnou aktivitu, která bude bavit všechny a budou se na ni těšit. 

A nezřídka se u rodiče vyjeví nějaké nezpracované trauma z dětství, které promítá do výchovy.

Třeba?

Třeba velká úzkost v důsledku nějakého traumatu, která způsobuje, že rodič dítě zúzkostňuje, protože se o ně, aniž si to uvědomuje, přehnaným způsobem bojí. V takovém případě doporučím i pro rodiče individuální terapii.

Jak rodiče na takové doporučení reagují?

Jen málokdy se mi stane, že by je vysloveně odmítli. Občas někdo řekne: „Já jsem vám přivedla dceru, o mě tady nejde“, ale většinou lidé chápou, že nebude od věci, když na sobě také začnou terapeuticky pracovat. Což má zjevné výsledky i pro ně, i oni se pak cítí víc v pohodě – a když je v pohodě rodič, tak je větší pravděpodobnost, že bude v pohodě i dítě. 

Jak pracuješ s dítětem, které odmítá mluvit nebo si obecně k dospělým těžko hledá důvěru?

Ano, i to se občas děje. V takovém případě se na to musí jít pomalu a nevyptávat se hned na věci, které jsou problematické nebo bolavé. Rodiče třeba přivedou dospívající dceru, protože zjistili, že má na těle nějaké jizvy, ale ona není ochotná o tom mluvit ani s nimi, ani se mnou. Takže si zprvu povídáme třeba o tom, co ji baví, jakou má ráda hudbu nebo filmy, zkrátka o úplně jiných věcech. A tak pozvolna budujeme důvěru, až se dostaneme k náročnějším tématům. 

Děti často o tom, co cítí a prožívají, neumějí mluvit. Třeba i chtějí, ale často jim pro jejich zkušenost chybí slova, nedokážou ji formulovat. V těchto případech hezky fungují různé hry nebo kresby, velmi užitečnou pomůckou jsou také karty s emocemi.

Když je rozhovor vedený pozvolna a jemně, dítě postupně začíná cítit, že ho nesoudím a že nebudu „donášet“ rodičům a otevře se. To, že jsou na počátku rozpaky a mlčení, je úplně normální. Ostatně i mlčení a ticho má v terapii svůj význam.

Co bys člověku – nemyslím teď v terapii, ale komukoli –, který má pocit, že je v jeho životě něco špatně, ale nedokáže to pojmenovat? 

Doporučuji psát si deník. Ale opravdu „tajný“ deník – takový, který je a bude určený jenom pro mé oči. Jak se říká, papír snese všechno: všechny mé „nepřijatelné“ vzteky, strachy, touhy a úzkosti. Lidé v sobě často potlačují vztek, protože si myslí, že musejí za každou cenu udržet fazónu „slušného člověka“, přestože to uvnitř vře. A třeba ani nevědí, že to mají takhle nastavené. Psaní deníku pro ně může být zrcadlo svého druhu: mohou si to postupně uvědomit. A každým uvědoměním se dá něco do pohybu… 

Skvělé je mít dobrého kamaráda nebo kamarádku – někoho, s kým můžeme probrat úplně všechno. To je fantastický nástroj, podle mě vysloveně terapeutický. 

A určitě pomáhá také umění: sledovat filmy, číst knihy, dívat se na obrazy, navštěvovat divadlo, poslouchat hudbu… Vnímat umění je nepochybně jednou z cest k vlastním emocím. Nějak to skrze nás proudí, něco to v nás vyvolává a můžeme díky tomu pojmenovat a ventilovat své pocity. V tomto směru je výborná také hagioterapie, která pracuje s posvátnými příběhy a nacházením jejich paralel ve vlastním životě.

Jedním z často skloňovaných slov dneška je empatie. Potřebují děti, ale potřebujeme ji také my dospělí. V rozhovoru pro Deník N jsi řekla: „Často si empatii vykládáme tak, že být empatický znamená se všemi souhlasit, všechny hladit po srsti a utvrzovat je v jejich názoru. Ale tak to být vůbec nemusí.“ Co je tedy ta správná empatie? Můžu se na druhého „empaticky naštvat“?

Naštvat se na druhého může být prospěšné pro obě strany. Empatie není věcí souhlasu a vzájemném poplácávání se po zádech, jak jsme za všech okolností dobří. Skutečná empatie je vedena snahou druhému člověku porozumět – ale zároveň je to schopnost říci druhému člověku svůj pohled na věc, který může být třeba i zcela odlišný a pro druhého nepříjemný. Umět někomu říct „nelíbí se mi, že se takhle chováš“ je také projevem empatie – včetně empatie k sobě samému, to je důležitá věc, na niž se často zapomíná. 

Někdy je empatie vykládána tak, že máme být na sebe všichni stále jenom hodní. Jenže každý z nás má nějaké potřeby a každý potřebuje něco jiného – a je dobré, když to umíme pojmenovat. Neschopnost pojmenovat potřeby je příčinou spousty nedorozumění v partnerských vztazích.

Někdy se říká, že jsou k empatii více nadány ženy než muži. Je to pravda?

Jak se to vezme. Naopak bych řekla, že obzvláště ženy mívají často postoj: „Kdybys mě skutečně miloval, tak bys věděl, co potřebuji.“ To je ovšem komunikační past: co potřebuji, se můj partner může dozvědět nejlépe tak, že mu to prostě řeknu. 

Co podle tebe nejvíce narušuje duševní zdraví současného člověka. Je to tempo? Osamělost? Informační zahlcení? Anebo ztráta hlubšího přesahu či smyslu života? Vypadá to, že je dnes spousta lidí, kteří všechno mají, všechno se jim daří, ve škole nebo v práci jsou úspěšní – a přesto prožívají zvláštní prázdno…

Je to především prázdnota, kterou často vidím u mladých lidí. Jejich rodiče se snaží, rozptylují je tím, že je berou na drahé dovolené, všechno jim kupují a platí, ty děti mají všecko… a přesto jsou nešťastné. S tím souvisí i to, co jsi vyjmenoval: spěch, rychlé tempo života, informační přetlak.

Považuji za nesmírně důležité dát v dospívání dětem prostor, aby samy prozkoumaly a přišly na to, co je pro ně důležité a kam chtějí v životě směřovat. Jestli budou ve své kariéře následovat hodnoty svých rodičů, nebo jestli se chtějí soustředit na něco úplně jiného. Často se v rodinách uplatňuje model „u nás v rodině jsou všichni doktoři, ty budeš také doktor“. Je potřeba dát dítěti možnost, aby poznalo svoje skutečné potřeby a hřivny a aby mohlo jít vlastní cestou. Dát mu najevo „my tě budeme mít rádi, ať budeš doktor, právník, nebo řidič tramvaje, či prodavač v supermarketu“. Dětem velice často chybí pocit, že jejich sebehodnota není založena jenom na výkonu, na známkách a na tom, kolik dají gólů nebo jestli se dostanou na víceleté gymnázium. A třeba přijímačky na střední školy, to je dnes pro děti obrovský stres. Setkávám se s tím, že to řeší třeba už v sedmé třídě, protože vědí, že to bude těžké a že jejich rodiče mají velké očekávání. To rozhodně není dobře, ukrajuje jim to dětství.

Je stres za všech okolností špatná věc?

Ne, to si nemyslím. Přiměřený stres je naopak pro vývoj dítěte užitečný, je to průvodní projev toho, že mu na něčem záleží. Díky stresu se dítě učí překonávat překážky. Ale jako mnoho věcí v životě, i tato je věcí míry. Třeba zrovna u přijímaček na střední školu je míra stresu pro děti často extrémní, až paralyzující. Děti mívají pocit, že když u přijímaček neobstojí a na střední školu se nedostanou, tak totálně selžou a nebudou mít žádnou hodnotu. Proto je důležité, aby v nich rodiče posilovali pocit, že výsledky toho, co dělají, nejsou tím nejdůležitějším. Že fotbal se hraje pro radost, a ne proto, abych se dostal do první ligy. Soutěživost je v pořádku, ale vítězit a být ve všem nejlepší není cíl. „Cíl“ je žít spokojený a naplněný život. 

Ani Ester Ledecká na zimní olympiádě neuspěla…

A určitě musela vnitřně dost trpět, protože si byla vědoma, že jí hodně lidí věřilo a říkalo si: „Ester, ta to určitě dá.“ Řekla bych, že jestli sport dítěti v něčem skutečně pomáhá, pak je to zvládat prohry. Protože prohry jsou v životě nevyhnutelné – a zvládat prohry patří k umění života.

Ale nerada bych, aby to, co říkám, vyznělo směrem k rodičům příliš kriticky. Je z mnoha důvodů skvělé, když děti mají kroužky a koníčky: rozvíjejí tak své sociální dovednosti, učí se vystupovat ze své komfortní zóny, navazují nová přátelství… 

Potíž je, když mají rodiče větší očekávání a ambice než děti. Dcera chodí na gymnastiku a rodiče hned považují za samozřejmost, že bude soutěžit a bude vyhrávat. Ale ona nechce soutěžit ani vyhrávat, ona tam třeba chce jen prožít společný čas s kamarádkami. 

Škola je dostatečným zdrojem stresu, není důvod, aby jím byly ještě kroužky. Lakmusovým papírkem by mělo být, jestli se tam dítě těší. Pokud ne, ať tam nechodí. Tuto jednoduchou perspektivu ale bohužel řada rodičů nedokáže přijmout. 

Možná se někteří snaží prostřednictvím svých dětí realizovat vlastní nenaplněné ambice?

Ano, to je bohužel poměrně obvyklý jev.

Někde jsi řekla: „Věřím, že změna k lepšímu je vždycky možná.“ Oba asi známe lidi, kteří se takříkajíc odrazili ode dna, potkali se tváří v tvář se svými démony a jejich život rozkvetl – ale oba asi také asi známe lidi chronicky zlomené a zacyklené do odporu a negativního prožívání. Proč je pro někoho krize výzvou, skrze kterou vyroste, zatímco jiný definitivně zahořkne? V čem přesně spočívá ten rozdíl?

To je zajímavá otázka. Řekla bych, že možná v nějaké kritické chvíli. Člověk, který se zacyklí, zahořkne a propadne se do chronické životní skepse, možná nedostal ve správný čas patřičnou podporu, ať už od svých blízkých, nebo prostřednictvím odborné pomoci.

Někdy se říkává – v kritickém slova smyslu – „přeterapeutizovaná společnost“. Já si ale myslím, že terapie může někomu uškodit jen ve výjimečných případech: většině klientů pomůže tak či onak se posunout směrem k plnějšímu a radostnějšímu životu.

Skepse je často obranou před zklamáním. Člověk si říká: „To bude určitě blbý, já to zase podělám“, takže vůbec nedá šanci tomu, aby to mohlo být dobré. To jsou naučené vzorce – programy z dětství. Dítě velice citlivě vnímá, i když to tak nemusí vypadat, jak o sobě rodiče mluví, a pokud se nějakým způsobem znehodnocují, zapisuje se to v něm jako „návod na život“. Neříkám, že každý musí být veliký optimista a naprosto se vším vyrovnaný, všichni jsme lidé a každý máme něco, ale všeprostupující životní skepse je zhoubná, protože zkrátka dusí život a jeho možnosti. Člověk, který tomu podlehne, se už zpravidla na nic netěší…

Proto se často svých dětských klientů ptám: „Na co se teď těšíš?“ A když mi řeknou, že se těší, že třeba půjde v sobotu s kamarádkou ven nebo na návštěvu k babičce, která má pejska, tak je to dobré. Horší je, když po mé otázce následuje dlouhá těžká pauza a pak se dozvím, že se to dítě nebo teenager netěší na nic, že nemá kamarády a rodiče se neustále hádají. 

Vždy se velmi snažím své klienty podporovat, aby se na něco těšili. A pokud nemají na co, tak aby se snažili si to vytvořit.

Je v člověku přirozená tendence k celistvosti, nebo je rozpolcenost základním stavem lidské existence?

Myslím si, že v jistém slova smyslu může být celistvost i v rozpolcenosti. Že nemusíme mít kompletně všechno v sobě vyřešené, abychom byli v životě spokojení. Každý z nás má něco, co nemá ještě úplně ošetřené a co ho trápí. Ale není to nutně na překážku spokojenému a naplněnému životu. Každý táhneme nějaký neviditelný náklad, ať už z dětství, nebo ze vztahů, nějaké nespravedlnosti, křivdy a ztráty. A každý máme vlastnosti, na které nejsme pyšní: někdy závidíme, někdy žárlíme… Nejsme vždycky takoví, jací bychom chtěli být, ale pořád to můžeme ustát a cítit se jako celistvé osobnosti.

To je důležitá součást sebehodnoty. I když to třeba občas pokazím, řeknu něco, co jsem neměla, co se mi nepovede, tak si ale stále dokážu vážit sama sebe a díky tomu se přes to přenést. A pak unesu i kritiku, což je další velké téma. Často vidíme u mnohých dospělých lidí, a to i ve vysokých veřejných funkcích, že na jakýkoli náznak kritiky reagují podrážděně a často i hrubě.

Říká se, že klíčem k životnímu štěstí je být v souladu sám se sebou. Co to podle tebe znamená? Je to „finální stav“ stav, nebo nikdy nekončící proces?

Rozhodně je to proces. Protože si hrozně málo uvědomujeme, že každý den máme příležitost se posunout směrem k celistvosti. Nechci, abych vyzněla jako motivační kouč, to nemám moc ráda, ale faktem je, že se neustále můžeme o sobě něčemu učit, opravdu každý den – a to mi připadá fantastické. Že opravdu můžeme neustále pracovat se svou myslí nebo duší, ať už to nazveme jakkoli.

Dnes se hodně mluví o neurobiologii a neuroplasticitě mozku. A díky fascinujícím výzkumům v této oblasti víme, že mozek je nesmírně tvárný a dokáže se přeučit prakticky jakýkoli vzorec, na který jsme byli zvyklí jako na zdánlivou danost našeho vnitřního života. 

A tento proces mě vlastně na životě baví asi vůbec ze všeho nejvíc: že nic není uzavřené, ale všechno se neustále vyvíjí. 

To, co říkáš, mi je velmi blízké. Ale někdo, kdo je aktuálně v úzkých, si může říci: „Té se to mluví.“ A tak mě napadá hodně osobní otázka: Dostal se někdy tvůj život do krize? Cítila ses někdy na dně?

To je skutečně dost osobní otázka, ale v pořádku, ráda ti na ni odpovím. Měla jsem v minulosti vztah s jistým mužem – a během toho vztahu jsem se dostala do krize a svým způsobem až úplně na dno. Šíleně jsem o sobě pochybovala a strašně jsem se trápila. Propadala jsem pocitům, že jsem bezcenná.

Nebyla z toho jednoduchá cesta ven, ale naštěstí jsem si v nějakém okamžiku uvědomila, že tohle nejsem já. Že takhle nechci žít. Že nechci být ve vztahu, ve kterém se budu cítit nešťastně. Strašně jsem se na ten vztah upnula a bylo to pro mě opravdu těžké. Ještě dnes je pro mě bolestné na to vzpomínat…

Zpětně mě až šokuje, co všechno jsem si nechávala líbit. A zpětně si říkám, že jsem to měla ukončit mnohem dřív. Na druhou stranu má asi všechno svůj čas. Že jsem z toho vztahu dokázala odejít, bylo moje velké vítězství, které mi dodalo ztracené sebevědomí. A nejen to: na té zkušenosti jsem vnitřně vyrostla, posunula jsem se dál… Všecko zlé je k něčemu dobré. Vím, že už bych podobný vztah ve svém životě nikdy netolerovala.

I díky tomuto těžkému zážitku jsem si uvědomila, že nejdůležitější je pro mě být za všech okolností sama sebou.

A dokázala bys říct, co ti pomohlo najít sílu či sebevědomí ten vztah ukončit?

Řekla bych, že mi pomohlo moje okolí. Že mi blízcí lidé nastavili zrcadlo. Myslela jsem si, že co prožívám, je vlastně normální: že takhle to zkrátka v dlouhodobých vztazích vypadá. Byl to můj první vážný delší vztah – a říkala jsem si, že je to v pohodě a že některé věci, které mě zraňovaly, jsou vlastně projevem zájmu, nebo dokonce lásky. Naštěstí mi po nějaké době začaly moje kamarádky a rodina říkat ne, tohle v pohodě rozhodně není… To mi otevřelo oči.

Dlouho jsem skutečný stav věcí popírala a říkala všem: „Vy tomu nerozumíte. Vy nevíte, jak to spolu máme.“ Ale nakonec v tom popření začal hlodat červík a začala jsem si říkat: Co když mají pravdu? A nastal ve mně proces, jehož výsledkem bylo, že jsem z toho vztahu dokázala odejít. Jako bych se tehdy znovu našla…

Využila jsi někdy služeb psychoterapie? Vzpomínám si, že kdysi Cyril Höschl v jednom rozhovoru mluvil o tom, že on sám, když řešil nějaké problémy v rodině, na psychoterapii chodil, protože to, že je někdo psychoterapeut, ještě neznamená, že si umí sám vždy pomoci se svým vlastním životem.

Mám pravidelně supervizora, s nímž řeším nejen svoje klienty, když mám pocit, že terapie uvízla na mrtvém bodě, ale reflektuji s ním i své pocity, které s terapií nutně nesouvisejí. 

Často se děje, že v terapeutovi jeho klienti vzbuzují nejrůznější náročné pocity…

Takovým pocitům se říká protipřenos, nepletu se?

Ano, přesně tak. A pro terapeuta je obrovsky důležité o tom mluvit a nějakým způsobem to ošetřit.

Na terapii jsem chodila jako mladá dívka, když jsem po komentářích spolužáků na moji postavu skoro přestala jíst. Přes týden jsem na internátu vyhazovala jídlo, a když jsem přijela na víkend domů, řekla jsem mamince, že si sním jídlo u sebe v pokojíčku. A tam jsem otevřela okno a jídlo vyhodila… 

Zhubla jsem natolik, že na mě během několika měsíců začalo viset oblečení. Až si toho všimli moji rodiče a začali se mě ptát, co se děje. Nechtěla jsem si připustit, že mám problém, a ujišťovala jsem je, že je všechno OK. Ale oni to viděli naštěstí jinak a objednali mě na vyšetření do Prahy k renomovanému specialistovi Františkovi Davidu Krchovi, velkému odborníkovi na poruchy příjmu potravy. Začala jsem k němu jezdit, zpočátku jednou týdně, později tak jednou za měsíc. Pomohl mi dostat se z toho a jsem mu za to dodnes vděčná. 

Poruchy příjmu potravy často řeším i ve své praxi. Je to většinou náročný běh na dlouhou trať.

Máš díky tomu, že jsi tím sama prošla, pro své klientky o to větší pochopení?

Řekla bych že ano, osobní zkušenost je vždy něčím nenahraditelná. Dnes se dívky a slečny hodně zabývají zdravou výživou a cvičením v posilovně. Na sociálních sítích je to velké téma a ony tomu často dost podléhají a připisují tomu až příliš velký význam.

Často je to terapeutická práce s celou rodinou. Někdy jsou to těžké příběhy, ale to patří k věci. Ze všeho, když se chce, se nakonec dá najít cesta, každá situace má nějaké řešení.

Předpokládám, že na své klienty a klientky často myslíš i po pracovní době. Jak pečuješ o svoji vlastní duševní rovnováhu? Pomáhá ti v tom také heavy metal, jehož jsi, jak vím, velkou fanynkou?

Ano, heavy metal mi v péči o sebe samu opravdu velmi pomáhá. Mívám takzvané „dlouhé čtvrtky“, kdy mám celý den až do večera terapii, a jsem pak vždycky strašně ráda, když je příležitost zajít ten večer na metalový koncert, protože tam si úplně vyčistím hlavu.

Možná by někoho mohlo překvapit, že psychoterapeutka poslouchá právě heavy metal. Pro kapely tohoto žánru, jako jsou třeba Black Sabbath, Iron Maiden nebo Judiast Priest – a ty budeš na rozdíl ode mě znát desítky dalších –, jsou typické tíživé, až nihilistické texty, nezřídka koketující se satanismem a různými temnými kulty. Hraje to pro tebe nějakou roli?

Satanistické motivy mě ideově neoslovují, vnímám to spíše jako estetiku svého druhu. Hrůzné výjevy na tričkách jsou prostě folklór, který k tomu patří.

Ale je pravda, že něčím mě asi ten heavymetalový nihilismus také oslovuje. To, jak se celý svět utápí ve zmaru, beznaději a nicotě.

Jako by byl celý svět utkán jenom z černých nití… 

Přesně tak. A vlastně možná to moji temnou stránku opravdu oslovuje. Nějaká rezidua z dospívání, kdoví. A nejen z dospívání, i dneska si u čtení zpráv ze světa občas řeknu: Možná bude nejlepší, když celý svět shoří… 

Také občas mívám podobné okamžiky všeprostupující skepse a pocitů zmaru.

No tak mi rozumíš. Ale není to nic, co by převládalo, jsou to jen takové okamžiky plynoucí z naprosté bezmoci při pohledu na velké problémy světa. Každopádně heavy metal je pro mě na podobné pocity skvělá medicína. Protože mě popravdě řečeno vždycky strašně otravovaly veselé písničky. Už jako dítě jsem nesnášela Kouzelnou školku Dády Patrasové. (smích) Vždycky jsem to považovala za něco falešného a strašně mě to vytáčelo. 

Role a síla umění je v tom, že nabízí člověku, aby se dostával do kontaktu i s temnými či odvrácenými stránkami své duše.

Podle Wikipedie jsi autorkou devíti prozaických knih. Tvoje dosud poslední knížkou je román Těžké duše – a je věnována právě heavy metalu a také „stárnoucím bílým mužům“. Jaký je vztah mezi tvou terapeutickou praxí a tvým psaním? Nakolik jedno ovlivňuje druhé?

To je pro mě dost zajímavá otázka. Poslední roky se psaní věnuji docela intenzivně a moje vnímání terapie to určitě nějak ovlivňuje, stejně jako se terapie propisuje do mé tvorby, ale není pro mě asi úplně snadné verbalizovat, jak přesně.

V románu Těžké duše, který zmiňuješ, jsem se kromě jiného skutečně snažila vcítit do duše stárnoucích bílých mužů… Mluvím jako terapeutka téměř denně s nejrůznějšími lidmi a mám díky tomu možnost vidět, že to má – jednoduše řečeno – opravdu každý jinak. Jsem pozorovatelský typ, je mi vlastní neustále sledovat a vnímat nejen, co mi lidé říkají, ale také jak se u toho chovají, jakou mají mimiku a řeč těla. Když jim takříkajíc potemní tvář… Jsem až vášnivá pozorovatelka lidí. A léty se ve mně vytříbil jistý jemnocit, takže „čtení“ nonverbální komunikace druhých je pro mě samozřejmou součástí mé práce, ale i mého života mimo terapeutickou práci. Rychle poznám, když někdo mluví autenticky, nebo se přetvařuje. 

A tohle se samozřejmě do mého psaní propisuje velmi silně. Ne ale tak, že bych vědomě pracovala s konkrétními příběhy z terapie. Zároveň se ale mnohé příběhy podprahově do mých knih neprvoplánově promítají. Přinejmenším na nevědomé úrovni tomu tak určitě je.

Tematizace života „stárnoucích bílých mužů“ mě vede k – možná trošku bulvárně znějící – otázce. Kdo to má dneska těžší: muži, nebo ženy?

Myslím, že to máme těžké všichni. Nemám ale moc ráda tohle rozdělování a „soutěž“ o to, kdo to má těžší, protože – už jsme o tom mluvili – každý máme naloženo. Někdo víc, někdo méně, ale každý se se svým životem nějak potýkáme. Že někdo zrovna působí spokojeně, ještě neznamená, že se i zítra probudí spokojený. Každému z nás se může stát kdykoli cokoliv, život umí být i nespravedlivý a dost krutý.

Z tohoto pohledu to mají těžké muži i ženy. Dobové tendence připisují mužům špatné vlastnosti na úkor žen: že jsou predátoři a kdesi cosi… Podle mě to není fér. Ano, spoustu mužů dělala a dělá spoustu špatných věcí. Jenže i spousta žen dělala a dělá spoustu špatných věcí. A když ve své terapeutovně mluvím s rodiči, jasně vidím, že nelze říct, že by se manželé a otcové chovali hůř než manželky a matky. Ženy jsou naopak často velmi zdatné manipulátorky v rámci rodinných a soudních sporů. Jenže i muži, když přijde na věc, umějí neskutečně manipulovat. Opravdu v tom z hlediska pohlavní příslušnosti nevidím rozdíl.

A jsou některé manipulační strategie a taktiky typičtější pro jedno či druhé pohlaví?

Ty principy jsou podobné. A považuji přímo za zločin, když rozvádějící se rodiče na sebe vzájemně poštvávají svoje děti. Děje se to bohužel poměrně často a pro to dítě je to peklo, které je může poznamenat na celý život.

To věřím… Vedle svých mnoha jiných aktivit provozuješ také podcast Poslouchej mě. Když jsem si ho na Spotify procházel, byl jsem udiven, kolik epizod tam už je. Mohla bys podcast představit našim čtenářům?

Představím ho moc ráda. Do Poslouchej mě si zvu si odborníky na duševní zdraví dětí i rodičů. Rodiče jsou hlavní cílovou posluchačskou skupinou, ale poslouchat může samozřejmě kdokoli, kdo má o daná témata zájem.

A těch témat je hodně: vývojová psychologie batolat, šikana ve škole, speciální pedagogika, dospívání, deprese adolescentů, úzkosti, sebepoškozování… zkrátka cokoliv, co by mohlo rodiče zajímat. Mezi mými hosty nejsou jenom psychologové a psychiatři – nedávno jsem tam měla například bezpečnostního experta, který vyvinul aplikaci pro krizové situace podobné těm, jako byla na pražské filozofické fakultě 21. prosince 2023. Tahle skvělá aplikace umožňuje spoustu věcí včetně tichého chatování s policií. 

Velkým tématem je samozřejmě závislost, takže si zvu také adiktology. A zrovna dneska jsem v podcastu měla skvělou spisovatelku Petru Soukupovou, která píše také pro děti. Takže menu je opravdu velmi pestré, co se týče témat, ale vždycky se snažím, aby to nebylo příliš abstraktní, ale abychom do veřejného prostoru přinášeli konkrétní tipy a rady „co dělat, když…“.

Například co dělat, když za námi přijde naše dcera s tím, že se necítí jako holka, ale jako kluk. Nebo když rodič zjistí, že se jeho potomek fyzicky poškozuje. A v neposlední řadě se také věnujeme tomu, jak rodiče mohou pečovat o svoje duševní zdraví, aby mohli být co nejlepší oporou pro své dítě.

A všechno je to na Spotify?

Ano, na Spotify je to všecko k dispozici. Obsah primárně tvořím pro společnost Media Bohemia, která provozuje síť českých rozhlasových stanic včetně Rádia Blaník. To oni za mnou přišli s nabídkou, jestli pro ně nechci provozovat podcast. Ráda jsem souhlasila a vymyslela jsem název a konkrétní formát. Velmi dobře se mi s nimi spolupracuje, protože mi do toho vůbec nemluví, mám úplně volné ruce.

Poslední zhruba rok a půl pořizuji z nahrávání také videozáznam, který je k vidění na YouTube.

Co bys doporučila těm z našich čtenářů, kteří se třeba necítí úplně dobře, ale zatím se nerozhodli pro terapii? Mohla bys na základě všech svých terapeutických a životních zkušeností nabídnout nějaké penzum, jak se o sebe dobře starat?

Ano, ráda. A začnu něčím, co zní banálně, ale je to důležité. Dejte si pozor na to, jestli máte dostatek spánku, jestli jíte pravidelně a jestli máte nějaký pohyb. To jsou tři věci, které se často podceňují, ale pro zdravý a dobrý život jsou zásadní. 

Pokud jde o pohyb, určitě tím nechci říct, že je třeba trávit každé odpoledne ve fitku. Já sama například fitko nesnáším, párkrát jsem tam byla, ale pokaždé tam na mě padla úzkost. Stačí si každý den, nebo co nejčastěji to jde, vyjít na procházku, není třeba podávat žádné výkony. Je ale třeba o svoji tělesnou schránku pečovat – už jen proto, že je propojena s naší psychikou, ne zbůhdarma se říká „ve zdravém těle zdravý duch“.

Druhá důležitá věc je sdílení. Nenechávejte si svoje problémy a trápení pro sebe, ale sdílejte je s někým, komu důvěřujete. Vyprávějte mu o svých starostech, o tom, co se vám děje, co prožíváte. Udržujte svá přátelství a pečujte o ně.

Třetí důležitá věc: dělejte, co vás baví. I tohle může znít banálně, ale často děláme věci, které nás nenaplňují a neposkytují nám pocit smyslu. Je dobré si čas od času udělat rekapitulaci svých pracovních a mimopracovních činností a upřímně si odpovědět na otázku, jestli je v každé z nich dobře, nebo je dělám jenom z povinosti, z „musu“ či ze zvyku nebo proto, že se to ode mě očekává. Zamyslet se nad tím, v čem je mi dobře, a v čem ne – ale také s kým je mi dobře, a s kým třeba už ne. A promyslet si, co s tím můžu udělat. Můžu si o tom s dotyčným promluvit? Ať je to kolega v práci, nebo třeba životní partner, každému můžu dát najevo, co mi vadí a v čem se necítím dobře. A pokud situaci nemůžu tímto způsobem ovlivnit, nedozrál třeba čas na změnu? 

Spoustu věcí ovlivnit nemůžu – nemám žádný vliv na to, co se děje v Americe a kdo je tam zrovna prezidentem. A tím, co nemůžu ovlivnit, nemá smysl zatěžovat si příliš hlavu. Protože je toho hodně, co ve svém životě můžu změnit – a o to jde, to je pro každého z nás to důležité.

To mi připomnělo známou modlitbu: „Bože, dej mi klid, abych přijímal věci, které změnit nemohu, odvahu, abych měnil věci, které měnit mohu, a moudrost, abych je uměl od sebe odlišit.“

Ano, to je přesně ono. A s tím souvisí i schopnost či umění rozlišit věci, kterým má smysl věnovat energii, a kterým ne.

Jsem občas překvapená, kolik lidí má špatné vztahy se svými nejbližšími: s partnery, rodiči nebo sourozenci. V takových případech je zásadní položit si upřímně otázku: Chci to zachránit, chci do toho investovat energii, abych to mohl zlepšit? A pokud to nejde, tak dokážu ve vlastním zájmu říct těm lidem: „Já už s tebou za dané situace nechci trávit čas.“? Zkrátka si uvědomit, které vztahy v mém životě fungují, a které nefungují, nebo jsou dokonce toxické. A o vztahy, které fungují, je třeba pečovat. 

Spousta lidí si ke své škodě ani nedokáže představit, že se mohou nějak posouvat a měnit. To neznamená být někým úplně jiným, než jsem. Ale můžu na sobě pracovat a můžu dělat drobné změny, abych mohl žít svobodněji a ve větším souladu sám se sebou. A to občas vyžaduje i odbornou péči. Terapeuta, který mi pomůže tyto věci reflektovat. Pomůže mi se podívat na přežité vzorce mého myšlení a neadaptivního vztahování se k sobě a k druhým lidem. Abych mohl prožít „aha moment“: Aha, já pokaždé řeším ty situace takhle – a ono mi to vlastně nefunguje.

Takže tohle je moje další doporučení: v momentě, kdy máme pocit, že jsme v bodě, kdy nevíme, jak dál, tak vyhledat terapeutickou pomoc. A nemusíme nutně hned k někomu začít docházet, ale můžeme třeba zavolat na linku psychologické pomoci, v České republice jich funguje několik a všechny jsou skvělé: Linka pro dospělé, Linka bezpečí, Linka pro rodinu a školu, Centrum LOCIKA a další. Je hodně lidí, kterým to ve zdánlivě neřešitelné životní situaci pomohlo, a přitom stačí se nadechnout a vytočit číslo. Může to být strašná tragédie v rodině nebo moje myšlenky na sebevraždu… Z každé akutní krize vede cesta, tím jsem si jistá, ale je strašně důležité nebát se říct si o pomoc. 

Bavíme se o těžkých, až mezních životních situacích, ať už těch vnitřních, nebo vnějších. Nakolik v tom všem hraje roli spiritualita?

Pokud bychom o spiritualitě uvažovali jako o něčem, co nás přesahuje, tak ve všem, o čem si povídáme, má určitě nějak svoje místo. Často tyto otázky řeším i se svými dospívajícími klienty. Mluvíme o nějakém směřování, o tom, kde oni vidí své místo v životě, co jim dává smysl – a to slovo smysl je důležité –, usilovat, kým a čím by v této perspektivě chtěli v životě být. Mám to nastavené jinak, než to mají nastavené moji rodiče? Není pro mě tak důležitá kariéra, zato jsou pro mě mnohem důležitější třeba vztahy? Tohle jsou i spirituální otázky, pokud chápeme spiritualitu šířeji, což je mi blízké.

Pokud jde o konfesijní náboženství, já sama jsem sice pokřtěná, ale za vysloveně nábožensky založeného člověka se příliš nepovažuji. Svůj chrám nacházím v přírodě – zní to možná poněkud vzletně, ale opravdu to takhle mám. V přírodě mívám někdy silný pocit nebo prožitek něčeho až nadpřirozeného. Na svých procházkách a výletech se cítím propojená se stromy, s vodou, se zemí, se skalami… A to je hrozně hezký pocit. Pocit hlubokého smyslu a jakési neviditelné jednoty všeho a všech… Těžko se to dává do slov. 

Příroda nás v každou chvíli učí, krásně nám ukazuje cyklus života: jeho vnik, průběh a zánik. Celý ten nekonečný cyklus. Je v tom klid a mír, díky němuž můžeme vidět, že smrt je přirozená součást života, nic, čeho se nutně musíme bát a před čím musíme utíkat. 

Takhle se o tom bavím i s dětmi na terapii. S mnohými rodiči to nejde, mají k tématu smrti často odpor – ale děti mají otevřenou mysl. A kvitují takové rozhovory velmi kladně; často mi říkají, že se svými rodiči ani ve škole o podobných věcech mluvit nemohou. Což ale chápu, deep talk vyžaduje jisté podmínky, nedá se vést jen tak…

Ivo, a já ti za náš dnešní deep talk moc děkuji.

Nemáš vůbec za co.