Umět se radovat ze všeho 4.92/5 (564)

Herec Jan Přeučil

Přinášíme vám rozhovor s úžasným člověkem, jehož nakažlivý optimismus je tím nejkrásnějším novoročním poselstvím, jaké si lze vůbec představit. A přejeme vám, abyste si z tohoto bohatství odnesli co nejvíce do svého vlastního života…

Rozhovor s hercem Janem Přeučilem o magické řeči slova, tatínkových dopisech z vězení, zdravém způsobu života a kráse všedního dne

Ptá se Milan Ohnisko

Pane Přeučile, jste nejen legendární herec, ale také excelentní rétor. Kde jsou počátky vašeho důvěrného vztahu k rodnému jazyku?

Můj zájem o jazyk český a o rétoriku vzbuzoval už můj tatínek, který pravidelně každou sobotu nebo neděli hrál mně a mojí sestře Martě loutkové divadlo. Táta se jmenoval František, maminka Růženka a oba byli vášnivými divadelními ochotníky. Jejich vztah k mateřštině do mé duše výrazně pronikal… Tatínek čas od času chtěl, abych recitoval, existují fotky, na kterých mám v ruce šavličku a recituji báseň o švestce.

Zásadní zlom nastal pochopitelně na Divadelní fakultě AMU, kam jsem byl po různých komplikacích v roce 1956 přijat. Měl jsem ohromné štěstí: mým profesorem byl vynikající herec a charismatická osobnost Radovan Lukavský, jenž v nás vztah k jazyku českému probouzel velice intenzivně, techniku filmového herectví nám přednášel Karel Höger a do tajemství rozhlasového herectví a rozhlasové češtiny nás zasvěcoval skvělý režisér pan Bezdíček. A mohl bych jmenovat další úžasné osobnosti, které tam tehdy působily… Takže není divu, že právě tam jsem si k jazyku českému vypěstoval velikou lásku.

Jako činoherec musím pochopitelně umět jazyk perfektně ovládat, protože slovo má magickou moc. Tuto pravdu se snažím předávat studentům i na svých seminářích rétoriky. Navíc v dnešní době počítačů, internetu, sociálních sítí a tak dále dokáže slovo ovlivnit život člověka na celém světě tak jako nikdy předtím.

Jak vnímáte kulturu mateřštiny vašich mladších hereckých kolegů?

Krásná antická myšlenka praví: „Člověk má takovou váhu, jakou váhu má jeho slovo.“ Když se rozhlédnu po současných generacích herců, tak mohu říci, že řada kolegů mé generace má jazyk český na špičkové úrovni. Ale u mladší generace – a doufám, že kolegyně a kolegové se neurazí, neboť to jako jejich starší kolega myslím jen v dobrém – čeština bohužel někdy pokulhává. Obzvláště citelné je to v různých televizních seriálech, inscenacích a soutěžích.

A čeština politiků?

Co se týče politické scény, tam je to veliký problém. Jsou pochopitelně politici a další veřejně známé osoby, jejichž čeština je opravdu na výši. Jsou ale také mnozí jiní, jejichž jazyk je bohužel hrozivě špatný. Já sám se setkávám s řadou významných osobností, které jsou ve svých oborech velkými kapacitami, přesto ale nedovedou své vědomosti při různých prezentacích adekvátně sdělit. Jejich projev je monotónní, šedivý, nezáživný, nevýrazný, neosobní – a to je zásadní chyba.

Je fakt, že rétorika, základy jazykové mluvy či mluvní dovednosti by se měly učit už od základní školy. V anglicky a německy mluvících zemích se tomu věnuje velká pozornost. U nás se to pak dohání řadou nejrůznějších kurzů, což je ale jen chabá náhražka. Představte si, že třeba na pražské Právnické fakultě, která se těší vysokému mezinárodnímu renomé, je rétorika jen jako volitelný předmět! Přitom rétorika je odjakživa jednou z prvořadých disciplín právnické profese.

Ale nejde jen o herectví nebo práva. Když si třebas zapnete v noci BBC a vidíte tam záběry z parlamentu v Londýně, tak oni se přou a mají nejrůznější názory – ale ta angličtina má vždycky úroveň. Zatímco v našem parlamentu… škoda mluvit.

Když jste šel do puberty, byl váš tatínek zatčen a odsouzen v procesu s Miladou Horákovou. Jak hlubokou stopu to ve vaší chlapecké duši zanechalo?

Celá naše rodina byla šťastná, že v tom vykonstruovaném procesu se „skupinou Milady Horákové“, který zhůvěřilý bolševický režim zosnoval, táta dostal doživotí. Protože původní návrh zněl, že trest smrti má dostat všech třináct odsouzených.

Samozřejmě že po celé ty roky, kdy seděl, mi táta strašně chyběl… Co ale bylo ohromné, že tatínek nám z těch kriminálů – ať to byl Mírov, Leopoldov, Valdice nebo Ruzyně – psal krásné dopisy. Některé z nich mám dodnes schované a další má moje sestra Marta. Ty dopisy jsou psané hůlkovým písmem a tatínek nás jejich prostřednictvím vychovával a dával nám rady do života.

Shodou okolností jsem nedávno jeden z těch dopisů četl své drahé Evičce. Byl to dopis, který mi tatínek napsal k dvacetinám, a přiznám se vám, že když jsem jej četl, tak mi tekly slzy.

Co vám v tom dopise psal?

Psal mi, co všechno v životě dvacáté jubileum znamená a jak správně vkročit do dalšího období.

Když jsem pak byl, po velikých peripetiích, v roce 1956 přijat na pražskou Divadelní fakultu na obor herectví, byl jsem šťastný, protože to byla moje vytoužená profese, životní radost a pocit štěstí, že můžu herectví provozovat jako svoji profesi. A tehdy mi táta psal, co herecká profese obnáší, jak si zachovat svoji úroveň, jak si zachovat svoji noblesu, eleganci a jak si zachovat i svůj charakter… On byl nejen milovníkem umění, ale také velikým vyznavačem myšlenek Tomáše Garrigua Masaryka a osobním přítelem Jana Masaryka a celou tu noblesu ducha se mi snažil předat.

Víte, u nás byla situace velmi komplikovaná, protože tatínek si udržel jistou vitalitu i ve vězení a opravdu mě těmi dopisy ovlivňoval v mnoha směrech, ale maminka bohužel ten dopad komunismu a strašný tlak psychicky nevydržela a zemřela.

A já jsem byl v situaci, kdy jsem měl patnáct minut na to v Leopoldově u Bratislavy, to je veliká věznice z dob Marie Terezie, oznámit tatínkovi, že maminka je mrtvá. To byla šílená situace: za tátou stál bachař, za mnou stál bachař, mezi námi drátěné sklo s mikrofonem, všecko se nahrávalo… Ale táta moji zprávu nesl velice statečně, protože věděl, že maminka Růženka na tom byla zdravotně velice nedobře.

Když se táta po těch patnácti letech, na která mu nakonec trest z doživotí snížili, vrátil, náš vztah byl tou jeho dlouhou nepřítomností nabouraný, to dá rozum. Ale pozvolna jsme se k sobě zase přibližovali…

Táta byl ohromných gentleman – což je hodnota, které jsem díky němu velikým vyznavačem –, takže jsme všecky překážky nejen překonali, ale náš vztah navíc získal novou kvalitu a hodnotu. To je veliké téma, ten můj táta… Vyprávění na celou knížku.

Než ho zavřeli, tak měl své nakladatelství, že?

Ano. Tatínek knížky miloval a v roce 1945, ihned po válce, si založil nakladatelství Pamir. To byla nakladatelská společnost – a teď vám řeknu něco, co je opravdu velmi pozoruhodné – Elišky Hruškové a Františka Přeučila. Eliška Hrušková byla tatínkova přítelkyně a tu jejich nakladatelskou společnost finančně zaopatřila. A jejich přátelství přerostlo ve veliký vztah, a když se tatínek po těch letech vrátil z vězení, tak si ji vzal.

Po druhé světové válce nebyla ještě televize a kniha měla tehdy úplně jinou hodnotu než dneska. První knížka, která v Pamiru vyšla, se jmenovala Veliká noc. Napsal ji Quido Maria Vyskočil a ilustroval Ladislav Šaloun, jehož socha mistra Jana Husa stojí na Staroměstském náměstí. Tatínek vydával řadu nejrůznějších knížek, včetně knižní řady „Mladý konstruktér“. To byly půvabně zpracované instrukce pro chlapce, jak si zařídit doma malou dílničku, jak pracovat se dřevem, jak s kladivem…

Víte, táta měl ke knihám opravdu ohromný vztah. Vždycky když měl nějakou knížku v ruce, tak se s ní mazlil jako s milenkou. Říkal mi: „Podívej, Jenčo,“ – on mi říkal Jenčo – „jakou má krásnou architekturu a úpravu! Jaký má krásný tisk! Podívej ty reprodukce, ten papír, ta vůně, to je nádhera!“ Mám radost, že se mi podařilo s režisérem Holečkem jednu knihu z tátova nakladatelství natočit pro rozhlas jako četbu na pokračování. Napsal ji Jiří Voldán a jmenuje se Pod plachtou cirkusu. Je z cirkusového prostředí, ale nabízí úplně jiný pohled než Cirkus Humberto Eduarda Basse. Šlo totiž o starý ruský cirkus… To bylo něco!

Zkrátka Pamir bylo velice výrazné a zajímavé nakladatelství. Což ostatně dosvědčuje i fakt, že když se táta vrátil z kriminálu, to bylo až v roce 1963 – shodou okolností těsně před Vánocemi, tedy přesně v době, kdy spolu děláme tento rozhovor –, Svaz českých knihkupců a nakladatelů ho jmenoval svým čestným předsedou.

A když jsem o mnoho let později své paní Evičce Hruškové nasazoval prstýnek, tak jsem si celou tu souvislost s jejím příjmením silně uvědomoval a věděl jsem, že je to osud. Protože Evička stejně jako Eliška miluje knížky a je neuvěřitelně vášnivou čtenářkou.

Vaše první žena Štěpánka Haničincová byla velkou hvězdou mého dětství, Čertíka Bertíka jsem jako malý miloval. A vás si také dobře pamatuji z nejrůznějších pohádek. Jak důležitá je pro vás jako pro herce tvorba pro děti?

Děkuji za tuto otázku, protože jde nejen o velmi zajímavé, ale v dnešní počítačové době také velmi důležité téma. Jenom bych upřesnil, že moje první žena nebyla Štěpánka, protože před ní, to není moc známo, jsem měl takové kratičké „manželství na zkoušku“. Když jsem byl jako voják v Českých Budějovicích, tak jsem se zamiloval do krásné černovlasé dívky, která se jmenovala Mirka. Naše manželství záhy a nekonfliktně skončilo.

Ale k vaší otázce. Během všech těch televizních pohádek, které se v šedesátých a sedmdesátých letech točily – ať to byly ruské byliny, norské pohádky, orientální pohádky nebo pohádky francouzské, kde Štěpánka hrála skoro všechny ženské postavy a já skoro všechny pánské postavy –, jsme se do sebe se Štěpánkou zakoukali. Dělali jsme spolu pochopitelně i divadlo pro děti, velice úspěšné, protože Štěpánka byla pro děti idolem. Byla nesmírně oblíbená a vychovala řadu generací.

A vím velmi dobře, že vaše generace, pane redaktore, ale i generace mladší a starší, na ni nemůže zapomenout…

Svoji profesi asi opravdu milovala, viďte?

Naprosto a bytostně. Ty loutky, ať to byl Čertík Bertík, ať to byla Kačenka, nebyly pro ni loutky, ale herečtí partneři. A ona díky těm loutkám ovlivňovala výchovu mladé generace, která tenkrát nastupovala. Mimochodem Štěpánka měla velmi krásnou češtinu, na tom si velice zakládala, a velice krásně a dobře zpívala. To byla vzdělaná, ohromná dáma. Dáma s velkým D!

A my jsme spolu měli divadlo a jezdili jsme s ním po vlastech českých. Byly to Štěpánčiny a Bertíkovy čáry máry nebo Kostkované pohádky. Na těchto představeních nám velmi záleželo a vždycky jsme se snažili, aby byla na vysoké profesionální úrovni.

Krátce předtím, než Štěpánka odešla do hereckého nebe, se na Vinohrady, přímo naproti nám, přistěhovala Evička Hrušková – první československá filmová Popelka. A my jsme se hned první večer po odchodu Štěpky s Evičkou seznámili. A víte jak? Ona u mě zazvonila, podávala mi tácek s čajem a bábovkou a říkala: „Sousede, teďka budete potřebovat sílu.“ To bylo ohromné. Mně tenkrát málem vytryskly slzy.

A po několika týdnech, když bolest po odchodu Štěpky začala povolovat, jsem Evičce navrhl: „Co kdybychom zkusili divadlo?“ A ona odpověděla: „Byla by to pro mě veliká čest.“ A tak jsme založili Divadlo Evy Hruškové a Jana Přeučila. První představení, které jsme nazkoušeli, byla Šípková Růženka a hrajeme to dodneška, jsou tam krásné loutky. Snažíme se, aby naše představení byla po všech stránkách na špičkové úrovni. Nedávno se mnou začal alternovat Eviččin syn Zdeněk Rohlíček, neboť jsme otevření a snažíme se celý ten proces průběžně oživovat.

Takže dělat divadlo pro děti je z mého pohledu nesmírně důležité, neboť v nich probouzí představivost, fantazii a lásku k jazyku českému. Evička navíc výborně zpívá a naše hry jsou plné hudby. Spolupracuje s námi skladatel Zdeněk Barták, který pro nás vytváří krásné melodie… A takový divadelní tvar, jako je ten náš, pochopitelně dětskou dušičku ovlivní. A my jsme velice rádi, když to má rezonanci a po představení za námi přijdou učitelky anebo rodiče a řeknou nám: „Už dlouho jsme takové pěkné představení neviděli.“

Čili já si myslím, že v dnešní době, kdy je mladá generace ovlivněna tablety, mobilními telefony, počítači a kdoví čím ještě, je ten živý kontakt pro jejich výchovu a nakročení do dospělého života strašně důležitý.

Srší z vás optimismus. Máte návod na šťastný život?

To vám rád řeknu, protože návod na dobrý a kvalitní život je velice jednoduchý. Evička mi jednou věnovala krásnou knížku o správném stylu života a mě v ní nesmírně zaujala jedna věta: „Umění života spočívá v tom uvědomovat si krásu všedního dne.“ Tou větou se Evička i já řídíme a také podle ní žijeme náš vztah.

Když jsme se před dvaceti lety s Evičkou seznámili, tak jsme si slíbili, že budeme náš vztah denně vytvářet a dělat tvůrčím, nejen aby neztvrdnul a nezešednul, ale aby byl stále pozitivní. Takže i problematické situace, které pochopitelně i náš život přináší, se snažíme vždycky řešit s určitým nadhledem a optimismem. Se zdravou suverenitou a zdravou pokorou – což je mimochodem myšlenka mého profesora herectví Radovana Lukavského, který nám říkal: „Nezapomínejte být v životě zdravě suverénní a zdravě pokorní.“

Víte, já mám optimismus v genech po tatínkovi. On mi vždycky říkával: „Honzo, když jsem byl v kriminále, tak jsem byl třebas tři měsíce na samotce. A přestože jsem nevěděl, jestli je ráno, nebo večer, nepropadal jsem nikdy pesimismu. I v té malé cele jsem chodil. Nachodil jsem tam denně několik kilometrů. A když jsem ve skvrně na zdi uviděl papouška nebo mě v cele navštívil třeba mraveneček, tak jsem si s nimi povídal. Snažil jsem se prostě svůj život i v těch zoufalých podmínkách bolševického kriminálu brát optimisticky…“

Když se táta vrátil z kriminálu, tak se jednou týdně scházel u kávy a vína se skupinkou svých spoluvězňů – říkali si „muklové“ – tady v hotelu Graf na Vinohradech. Táta mě tam párkrát vzal a oni mi vždycky říkali: „Honzo, ten tvůj táta byl i v těch krutých dobách šílený optimista. A když někdo z nás třeba dostal dopis, že se s ním rozvedla žena, aby děti mohly studovat, což bylo hrozné, vždycky nás podržel. Povzbuzoval nás, že bolševický režim brzy padne a bude zase dobře.“

A tohle všechno je nějak přítomno i ve mně. Takže i když nastane komplikovanější situace, snažím se několikrát nadechnout a vydechnout a dál si užívat života.

Co péče o tělo? Cvičení? Vitamíny?

Jsem velikým vyznavačem plavání – jak můžu, jdu plavat. A každé ráno cvičím takovou ohromně zajímavou sestavičku, která se jmenuje Pět Tibeťanů.

A moje Evinka objevila houby reiši – stali se z nás nadšení uživatelé! Odebíráme je od firmy Superionherbs a oni nás po nějaké době oslovili, jestli bychom se nestali tvářemi jejich společnosti, což je pro nás velká čest. My jsme už reiši doporučili řadě našich kolegů a přátel, protože dodávají člověku energii, posilují imunitu, čistí organismus a navozují příjemnou náladu. Je v nich síla přírody, žádná chemie…

Mně to trošku připomíná mé mládí, protože můj tatínek byl vášnivý houbař a často mě bral s sebou. Houbařili jsme kolem Ondřejova, kde Přeučilové mají základní kámen svého rodu. A mě velice bavilo, když tam tatínek v lese sbíral syrovinky, což jsou houby, které když se daly na plotnu, tak vypouštěly takové mléko, byly příjemně slané a mně strašně chutnaly. Anebo když babička udělala voňavou polévku s houbami nebo báječnou houbovou směs, to byla dobrota! I maminka z hub ráda a dobře vařila… Jak šel život, tyhle mé houbařské zážitky z dětství upadly v zapomnění, a houby reiši mi je nečekaně oživily.

Jste věřící?

Podívejte, to je v mém případě choulostivé téma. Já náboženství a víru uznávám. Ostatně v mé rodině měla a má církev veliký význam. Můj tatínek byl silně věřící a moje sestra Marta je farářkou Církve československé husitské. V dětství jsme všichni chodili do Husova spolku v Dejvicích každou neděli dopoledne na nedělní bohoslužbu. A ve mně to zanechalo určitý pocit. To ovšem neznamená, že před lidmi, kteří takto žijí, svůj klobouk hluboce nesmekám.

Silně na mě ale zapůsobilo setkání s buddhismem. Kdysi jsem točil film v Mongolsku. Několik týdnů jsme byli v Ulánbátaru a chodili jsme do buddhistických chrámů. A ten jejich vztah k přírodě, ke kořenům a celému vesmíru, který jsem tam cítil, na mě udělal obrovský dojem.

Víte, já svoji víru mám, je to takové moje osobní tajemství. Ale jednu věc vám prozradím. Mám svoje šťastné číslo – je to číslo čtyři. Čas od času se zastavím a počítám do čtyř, aby všecko šťastně dopadlo. A víc už bych o tom s dovolením nehovořil.

Povídáme si spolu v době sílící pandemie koronaviru. Opět se zavírají obchody a restaurace… Bojíte se smrti?

Nedávno mi stejnou otázku položil váš kolega z Divadelních novin. Moje odpověď jemu i vám je jednoduchá. Beru smrt jako přirozenou součást života. A tudíž jako fakt, se kterým se člověk musí vyrovnat.

Ale dělám samozřejmě všechno, abych ji oddálil. Během koronacensored krize, kdy nemůžeme hrát, jsme si s Evičkou zavedli denní rytmus. U nás na Vinohradech je krásná Španělská ulice. Je lemovaná stromy a vede až dolů k hlavnímu nádraží. A my po ní s Evičkou chodíme nordic walking neboli severskou chůzí. Evička to změřila: jedna taková procházka má 1 200 metrů, takže denně ujdeme několik kilometrů. A je to nesmírně osvěžující a nesmírně nabíjející.

Mě k chůzi inspiroval náš režisérský velikán Otakar Vávra. To byl opravdu někdo, měl jsem tu čest v několika jeho filmech hrát. A on mi jednou, to už byl ve vrcholném věku, řekl: „Přeučko, něco ti povím. Já bydlím v Holešovicích, v Argentinské ulici, a každý den jdu z domu pěšky podél Vltavy až na Malou Stranu. Tam si dám v restauraci něco dobrého na oběd a jdu zase zpátky. A to mě udržuje při životě.“ Dneska vím, o čem mluvil, protože i nás s Evičkou chůze ohromně vitalizuje a přináší nám radost.

Takže až přijde smrt, bude to zakončení životního cyklu. Ale do té doby lze krásně žít.

Kdyby za vámi přišel mladý člověk a zeptal se vás, co je v životě nejdůležitější, co byste mu odpověděl?

A víte, že takovou otázku od studentů herectví často dostávám? Odpovídám na ni takto: Umět si užívat života, mít krásný vztah k přírodě a živit se tím, co vás těší a baví. Chcete-li být v jakékoli profesi dobří, musíte být tou profesí posedlí, jinak to nejde. Když toto všecko nasajete, pak budete šťastní, budete spokojení a budete mít radost, že takto můžete žít.

A pokud máte partnerský vztah, musíte o něj denně pečovat a neustále jej znovu vytvářet, aby to byl vztah tvůrčí. Je to jako s divadelním představením: aby žádný okamžik nebyl opotřebovaný, ale aby to pokaždé bylo jako poprvé.

Rád citujete slova moudrých. Neměl byste nějaký citát na závěr? Třeba z poslední doby?

A víte, že měl? Nedávno jsem pobýval ve Františkových Lázních, protože mám lehkou artrózu kyčle. A jeden fyzioterapeut mi tam říkal: „Přeučko, lehká artróza ve vašem věku, to je luxus!“ To se mi velice líbilo.

A dostalo se mi tam do rukou nějaké povídání a v něm jsem narazil na krásnou myšlenku spisovatele Oty Pavla: „Umět se radovat ze všeho. Nečekat, že v budoucnu přijde něco, co bude to pravéprotože je možnéže to pravé přichází právě teď.“ 

A proto i my dva, pane redaktore, teď spolu vedeme krásný rozhovor v útulné kavárně Faux Pas na Vinohradské třídě, díváme se do očí a užíváme si to. A přesně tohle je ten hnací motor životního štěstí.

Ohodnoťte článek

Redakce webu Superionherbs.cz: zobrazit autory.

36 komentářů v “Umět se radovat ze všeho

  1. Hanka píše:

    Úžasný rozhovor s noblesním panem Přeučilem. Přeji mu pevné zdraví a hodně optimismu do dalších let.

  2. Elena píše:

    Pana Přeučila si velmi vážím. Při čtení rozhovoru slyším jeho klidný, vyrovnaný hlas…slyším vyjádření jeho lásky ke svým bližním. Celkem vše je jako všechna předešlá vyjádření plné optimismu.
    Děkuji Elena

  3. Josef Řídký, (MUDr.) píše:

    Najvíc inspirující je, jak pan Přeučil líčí osudy svého otce a jak jej (svého syna) z vězení prostřednicvím dopisů vychovával a potom jak si p. Přeučil vzal za své krédo pana Lukavského o spojení osobní suverenity a zdravé pokory. IPůsobí inspirativně i na člověka ve věku 91 let.

  4. Ludmila píše:

    Děkuji za pěkný rozhovor o prožívání života, který není jen radostný, ale musí se vyrovnávat se smutky a překážkami. Zdraví a optimismus přeji panu Přeučilovi i nám všem.

  5. Bohumila Thieleová píše:

    děkuji panu Přeučilovi za krásné vzpomínky i optimismus,který nabíjí energií.A přeji mu ještě mnoho let v dobrém zdraví a pohodě.

  6. Miloslava Dvořáková píše:

    Láska, úcta,pokora … k sobě samému, lidem, přírodě, k životu. Atributy na které se v dnešní době často zapomíná. K rozhovoru samému není co dodat, jen se tiše zamyslet. Vaše volba, cose týče tváří Vaší společnosti byla bezesporu velmi, velmi šťastnou a přeji Vám za sebe i celou svou rodinu mnoho úspěchů v této nelehké době. Se srdečným a upřímným pozdravem všeho dobrého Dvořáková Miloslava

  7. Stanislav Antoš Antoš Standa oswald@wo.cz oswald,@wo.cz píše:

    Standa píše

    Dobře nasměrovaný článek do současné velice těžké doby, s jedním již, z mála lidí v České republice ,bezchybně ovladajícím český jazyk. Z mnoha jeho vyjádření lze dobře vycítit značný vliv učitelů pana Přeučila , t.j. zejména osobností , jakou byl významý herec Radovan Lukavský , jehož jsem vzhledem k mému věku , měl možnost osobně poznat.

  8. Švédová Věra píše:

    Děkuji za zprostředkování milého a poučného rozhovoru,jsem ráda že jsem se mohla dovědět více i o životě pana Přeučila a jeho rodiny,také jsem vyrůstala na Štěpánce a milovala jsem jí.
    Také ta věta pana Lukavského o zdravém sebevědomí a pokoře-ta by dnes měla být tak trošku ,,vtloukána,,do těch mladých hlaviček,moc děkuji a i já Vám přeji hodně sil,optimismu a zdraví Věra.

  9. Jitka píše:

    Článek se mi velmi líbil. Krásný, laskavý, moudrý. Připojují se ke všem pochvalným komentářům.

  10. Jana píše:

    Takových krásných a pozitivních rozhovorů by mělo být kolem nás více. Není co k tomu dodat, jen poděkovat.

  11. Jitule píše:

    Pana Přeučila jsem si vždy vážila – opět mě přesvědčil, že je gentleman každým coulem – velmi krásný rozhovor a díky tomu budu mít i krásný celý den 🙂

  12. Petr píše:

    Skvělý člověk. Důstojnost i pokora k životu.
    Kéž by alespoň část toho získala dnešní společnost rozdělená malichernými spory.
    Co se týká jazyka, jeden z nejlepších našich rétorů. Některým mladým hercům není vůbec rozumět, jak špatnou mají artikulaci. Od pana Přeučila je se co učit.

  13. Václav píše:

    Optimismu není nikdy dost, zvláště v dnešní době. Když vidím a slyším mistra Přeučila, mám úsměv na tváři. Díky za toto setkání

  14. Luboš píše:

    Děkuji za příjemný a krásný rozhovor s Mistrem Janem Přeučilem, mohu jen potvrdit jeho slova o práci s dětmi, protože s manželkou, paní Evou Hruškovou, přiváželi radost do světa dětí i v trutnovských mateřinkách, kde tehdy jako učitelka pracovala moje žena. Zprávy mám sice zprostředkované, ale se džbánem plným obdivu. Pan Přeučil pochopitelně patří k mým oblíbeným hercům a tím i, svým způsobem, celoživotním učitelům.

  15. Eva píše:

    Když slyším pana Přeučila hovořit, jak v televizi nebo radiu mám pocit krásna a toto krásno vím, že předává studentům a nejen studentům, je to zkrátka výjimka mezi výjimkami. Děkuji

  16. Mariya píše:

    Krásný nový rok a děkuji moc za tento článek. Velmi to se mnou souzní, protože i já jsem nenapravitelný optimista a raduji se ze všeho, negativní věci si do hlavy nevpouštím. Chci se obklopovat a komunikovat jen s takovými pozitivními lidmi. Zdravím tím pana Přeučila (ale víc se mi líbí Přeučko) z Bulharska a přeji mu, aby byl pořád v takovém flow.

    • Dagmar píše:

      Po přečtení všech výše uvedených komentářů je těžké něco dodávat, poněvadž bych se jenom opakovala. Pana Přeučila si velice vážím a houbu reishi užívám už více jak rok 2x denně a o jejim významném účinku nelze pochybovat.

  17. Zdena Cuřínová píše:

    Děkuji za zaslání článku, který by si mělo v dnešní době přečíst hodně lidí. Bohužel v současnosti chybí lidem pokora a úcta k Vesmíru a Přírodě a jsou velmi sobečtí a myslí si, že jsou páni tvorstva. I když Váš článek je tak trochu propagací Vaší firmy a výrobku nicméně jsem s Vaší firmou a výrobkem velice spokojena. Ještě jednou díky a přeji Vám ať se Vám daří! S úctou Zdena Cuřínová (93 let)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *