Jak naslouchání tichu mění náš mozek 4.87/5 (176)

Věřte nebo ne, ale svět kolem nás je nyní hlučnější než kdy jindy v celé naší dokumentované historii. I přesto, že se v období pandemie COVID-19 a s ním spojených karanténních opatřeních objevily krátkodobé poklesy v úrovni hluku, vypadá to, že trend současného životního stylu směřuje nezadržitelně k vyšší hladině hluku. Od neustálého provozu automobilů, přes hluk vrtulníků a bzučení dronů, až po nekonečné zvonění mobilních telefonů, pípajících monitorů v nemocnicích, hlasité televize v čekárnách a nepřetržitých hovorů v otevřených kancelářských prostorách.

Sirény záchranných vozidel, které musí překonávat okolní ruch, aby byly slyšet, slouží jako jasný ukazatel rostoucí celkové hlasitosti našeho prostředí. Odhady naznačují, že dnešní sirény jsou až šestkrát hlasitější než ty, které zněly před stoletím, což svědčí o značném zesílení hluku v našich městech a obcích. Dle údajů z  National Park Service’s Natural Sounds and Night Skies Division, se míra hlukového znečištění zdvojnásobuje nebo dokonce ztrojnásobuje každých třicet let.

Hluk vs. Ticho: Bitva za naše zdraví

Ale je tento všudypřítomný hluk pouze obtíží, nebo při jeho úplném odstranění riskujeme ztrátu něčeho klíčového pro naše mentální a fyzické zdraví? Rostoucí konsensus mezi odborníky z různých disciplín – od neurovědy, psychologie až po kardiologii – ukazuje, že hluk není jen nepříjemný, ale představuje seriózní riziko pro naše zdraví a kognitivní funkce. 
Ticho, naopak, hraje pro naše mozky zásadní roli. Mathias Basner, profesor na Pensylvánské univerzitě a expert na zvukové prostředí a odpočinek, vysvětluje, že hluk vyvolává stres, zejména když nad ním nemáme kontrolu. Když zvukové vlny narazí na naše ušní bubínky, rozkmitají kosti vnitřního ucha a způsobí vlnění tekutin ve spirálovité dutině o velikosti hrášku zvané hlemýžď. Drobné vláskovité struktury uvnitř hlemýždě převádějí tyto pohyby na elektrické signály, které sluchový nerv přenáší do mozku.

Neurovědci zjistili, že tyto signály směřují do amygdaly, dvou mandlovitých shluků neuronů, které tvoří primární biologický základ našeho emočního života – včetně reakce bojuj nebo uteč. Když signály zasáhnou amygdalu, spustí se proces, při kterém vylučujeme stresové hormony. Příliš mnoho podnětů vede k nadměrnému stresu – o čemž svědčí přítomnost chemických látek, jako je kortizol, v naší krvi.

V roce 1859 napsala legendární britská zdravotní sestra a inovátorka v oblasti veřejného zdraví Florence Nightingaleová o svých zkušenostech s pacienty v nemocnici během krymské války: “Zbytečný hluk je nejkrutějším nedostatkem péče, který může být způsoben jak nemocným, tak zdravým.” Nejnovější výzkumy ukazují, že měla zásadní pravdu.

Již léta panuje obava, že nadměrný hluk může způsobit ztrátu sluchu – vážný problém, který může vést i k sociální izolaci a osamělosti. Široký soubor recenzovaných prací z posledních několika desetiletí však ukázal rizika, která zahrnují kardiovaskulární onemocnění, mrtvici a depresi, stejně jako nejrůznější komplikace, k nimž dochází v návaznosti na některou z nich.

Neviditelný nepřítel zdraví a mysli

V 70. letech 20. století zjistila průkopnice environmentální psychologie Arline Bronzaftová, že výsledky čtenářských testů středoškoláků na Manhattanu, jejichž třídy se nacházely naproti vyvýšené trati metra s vysokou hladinou hluku, byly až o rok horší než výsledky žáků v tišších třídách na opačné straně budovy. Jelikož je dobře známa stresová reakce na hluk, bylo zřejmé, že občasné zvýšení hladiny decibelů – téměř stejné jako při koncertu heavy metalu – je ze své podstaty problematické.

Problémem však bylo víc než jen rozrušené amygdaly. Rušivé vřískání vlaků pravděpodobně narušilo soustředění studentů, poslalo je do jejich diskurzivních myšlenek a podkopalo jejich schopnost naslouchat. Vnější hluk pravděpodobně podporoval vnitřní hluk myšlenkového štěbetání, poškozoval pozornost a následně zpochybňoval poznávání a paměť.

I když jsou dopady hluku stále zřetelnější, síla ticha pro mysl a tělo je ve skutečnosti něco většího a hlubšího než jako nástroje k překonání stresu.

Je ticho opravdu zlaté?

Před několika lety vedla Imke Kirsteová, tehdy profesorka na Duke University Medical School, neobvyklou studii, jejímž cílem bylo prozkoumat starou otázku: “Je ticho opravdu zlaté?”

Kirsteová a její tým umístili myši na dvě hodiny denně do anechoických komor – malých, prakticky bezhlučných kabin. Poté testovali účinky pěti typů zvuků na jejich mozek: bílý šum, zvuky myších mláďat, Mozartovu “Sonátu pro dva klavíry in D”, okolní hluk a ticho. Po aplikaci každé zvukové proměnné její tým měřil růst buněk v hipokampu každé myši – oblasti mozku nejvíce spojené s pamětí.

Ačkoli Kriste a její tým předpokládali, že nejsilnější výsledky přinesou zvuky myších mláďat, zjistili, že ve skutečnosti nejsilnější odezvu myší vyvolalo ticho, které přineslo nejvyšší počet nově narostlých a udržených neuronů. “Funkční zobrazovací studie naznačují, že snaha slyšet v tichu aktivuje sluchovou kůru,” napsali.

Je to jednoduchá, ale silná představa: “Zkoušet naslouchat tichu” může prokazatelně urychlit růst cenných mozkových buněk. Tento akt naslouchání v tichu může sám o sobě obohatit naši schopnost myslet a vnímat.

Pythagoras a jóga ve shodě

Tato myšlenka není nijak nová. “Naučte se mlčet,” radil svým žákům antický polyhistor Pythagoras. Řecký filozof a předchůdce moderní geometrie říkal svému úzkému kruhu žáků, aby: “Nechte svou tichou mysl naslouchat a vstřebávat ticho.” Humanista z 15. století John Reuchlin vysvětlil, že Pythagoras považoval cvičení v tichu za “první základ kontemplace” – předpoklad veškeré moudrosti.

Existuje také tisíciletá indická tradice náda jógy, někdy známá jako “jóga zvuku”. Někteří učitelé popisují tuto praxi jako naladění se na “zvuk ticha”. Na rozdíl od jiných meditačních praktik, které se obvykle zaměřují na sledování myšlenek nebo na vnímání dechu, je pokynem v náda józe pouze naslouchat. Jednoduše věnujte pozornost zvukům kolem sebe, včetně zvonění ve vlastních uších.

Překvapivý zdroj mozkové vitality

Podle analýzy Imke Kirsteové není síla naslouchání tichu jen čistou relaxací. Spolu se svými kolegy zjistila, že hluboké naslouchání v tichém prostředí může být ve skutečnosti druhem pozitivního stresu, který se nazývá “eustres”. Zjistila, že z různých podnětů, které s myšmi zkoumali, bylo ticho “nejvíce vzrušující, protože je v podmínkách divoké přírody velmi netypické, a proto musí být vnímáno jako varovné”. Zatímco autoři studie souhlasí s tím, že většina každodenního stresu podkopává růst a uzdravování mozku, eustres považují za něco jiného – za druh námahy, díky níž rosteme nad rámec svých možností.

Pokud jste tedy schopni věnovat nějaký čas tichu, nepotřebujete nutně sofistikovanou meditační praxi, abyste využili její přínosy pro zdraví a poznání. Stačí naslouchat. Jednoduše si najděte čas na naladění.

V době, kdy je tolik hluku, si ticho zaslouží naši pozornost.

Psychologie možností – jak změnit způsob stárnutí

Ellen Jane Langerová ( narozena 25. března 1947) je americká profesorka psychologie na Harvardově univerzitě; [...]

Komentářů

01
Led

Studie jeptišek – kdo a proč onemocní Alzheimerovou chorobou

Spirálovitá silnice se mírně svažuje ke kopci Good Counsel Hill, kde poklidně trůní klášter Školských [...]

Komentářů

05
Úno

Anatomie bolesti zad

Náprava chronické bolesti zad je možná pouze tehdy, když pacienti pochopí, jak moc ji způsobuje [...]

Komentářů

03
Srp