Jak nastavit zrcadlo svému mozku 4.64/5 (128)

Představte si, že byste mohli vstoupit do hlubin své vlastní mysli, ovlivňovat rytmy, které řídí vaše myšlenky, emoce, a dokonce i tělesné funkce. Mozkové vlny, tyto tajemné elektrické impulzy, skryté v temnotě vašeho mozku, nejsou jen pasivními signály, ale klíčem k ovládnutí sebe sama. Existuje technika, která vám umožňuje pohlédnout do tohoto neviditelného světa a naučit se jej ovládat a otevírá možnost nejen pochopit, ale i formovat své vědomí a vnitřní stav. Než se dostaneme k podstatě této techniky, je potřeba si definovat několik základních pojmů a podívat se trochu do historie výzkumů mozkových vln.

Co je to zpětná vazba

Jde o proces poskytování informací o výkonu, chování nebo výsledcích nějaké činnosti s cílem zlepšit nebo korigovat budoucí výkon či chování.

Osobní rozvoj a vzdělávání: Učitelé, trenéři nebo kolegové poskytují zpětnou vazbu, aby pomohli jednotlivci zlepšit jeho dovednosti, chování nebo výkony. Například zpětná vazba od učitele na úkol může studentovi pomoci lépe pochopit, co udělal správně a co by měl zlepšit.

Podnikání a řízení: Manažeři poskytují zpětnou vazbu zaměstnancům, aby je informovali o jejich pracovních výkonech a pomohli jim dosáhnout lepších výsledků. Zpětná vazba může být také získávána od zákazníků, aby se zlepšily produkty nebo služby.

Technologie a systémy: V technických a inženýrských oborech se zpětná vazba týká signálů nebo dat, která se vracejí do systému, aby se ovlivnil jeho další chod. Například termostat používá zpětnou vazbu k udržení požadované teploty.

Zpětná vazba v lidském těle

V lidském organismu funguje zpětná vazba jako důležitý mechanismus, který pomáhá udržovat stabilitu a rovnováhu tělesných funkcí, což se nazývá homeostáza. Existují dva hlavní typy zpětné vazby: negativní zpětná vazba a pozitivní zpětná vazba.

1. Negativní zpětná vazba

Tento typ zpětné vazby je nejčastější a slouží k udržování rovnováhy v těle. Když se nějaká hodnota v těle (například tělesná teplota nebo hladina cukru v krvi) odchýlí od normálu, negativní zpětná vazba aktivuje procesy, které tuto hodnotu vracejí zpět k normálu.

Příklad: Představ si, že se ti začne zvyšovat tělesná teplota, třeba když běžíš. Tvoje tělo to zaregistruje a začneš se potit, což pomáhá ochlazovat kůži, a tím i celé tělo. Jakmile se teplota vrátí na normální úroveň, tělo přestane produkovat tolik potu. Tímto způsobem tělo používá negativní zpětnou vazbu, aby udrželo správnou teplotu.

2. Pozitivní zpětná vazba

Pozitivní zpětná vazba je méně častá a funguje tak, že ještě více zesiluje reakci na určitou změnu. Tento typ zpětné vazby se používá v případech, kdy je potřeba rychle dosáhnout nějakého cíle nebo dokončit proces.

Příklad: Jedním z nejznámějších příkladů pozitivní zpětné vazby v lidském těle je porod. Když se dítě začne posouvat směrem ven, uvolňuje se hormon oxytocin, který způsobuje kontrakce dělohy. Tyto kontrakce pak způsobí, že se uvolní ještě více oxytocinu, což vede k ještě silnějším kontrakcím, dokud se dítě nenarodí.

Zpětná vazba v organismu tedy funguje jako systém, který zajišťuje, aby tělo správně reagovalo na různé změny a dokázalo udržet vnitřní rovnováhu nebo rychle dokončit potřebné procesy.

Zpětná vazba a mozkové vlny

Zpětná vazba hraje důležitou roli i v mozkových vlnách a celkově v aktivitě mozku. Mozek používá mechanismy zpětné vazby k regulaci a synchronizaci svých funkcí, což je klíčové pro udržení normálního fungování mozku a těla.

Jak to funguje:

Mozkové vlny jsou elektrické oscilace, které vznikají díky synchronizované aktivitě neuronů v mozku. Tyto vlny mají různé frekvence a jsou spojovány s různými stavy mysli, jako je bdění, spánek, koncentrace nebo relaxace.

Negativní zpětná vazba v mozkových vlnách:

V mozku existují mechanismy, které pomocí negativní zpětné vazby regulují aktivity neuronů, aby udržely rovnováhu. Například pokud se určité oblasti mozku stanou příliš aktivními, jiné části mozku mohou vyslat signály, které tuto aktivitu sníží, čímž se zabrání nadměrnému buzení nebo vzniku záchvatů.

Příklad: V případě epilepsie dochází k selhání těchto zpětnovazebních mechanismů, což vede k nadměrným a nekontrolovaným výbojům neuronů, které způsobují epileptické záchvaty.

Pozitivní zpětná vazba v mozkových vlnách:

Pozitivní zpětná vazba v mozku může vést k zesílení určitých signálů. To je důležité například při učení a tvorbě paměti, kde opakovaná aktivace neuronálních okruhů může posílit spojení mezi neurony, což usnadňuje dlouhodobé učení a zapamatování.

Objev mozkových vln

Objev mozkových vln se datuje do konce 19. a začátku 20. století. První klíčový krok učinil německý psychiatr Hans Berger v roce 1924, když jako první změřil a zaznamenal elektrickou aktivitu lidského mozku pomocí přístroje, který dnes známe jako elektroencefalograf (EEG). Tento přístroj zaznamenal různé vzorce elektrické aktivity mozku, které Berger nazval “mozkovými vlnami”.

Bergerův objev alfa vln (mozkových vln o frekvenci 8–13 Hz) a další výzkumy v oblasti EEG odhalily, že různé typy mozkových vln jsou spojeny s různými stavy mysli, jako je spánek, bdění, relaxace či aktivní myšlení. Od té doby se zkoumání mozkových vln stalo základním nástrojem v neurovědách, psychologii a medicíně, a přispělo k hlubšímu pochopení fungování lidského mozku.

rok 1949 – Donald Hebb a teorie synaptické plasticity:

• Kanadský neuropsycholog Donald Hebb publikoval svou práci, která vedla k pochopení, že opakovaná aktivace neuronů může posilovat spojení mezi nimi. To se stalo základem pro pochopení, jak mozkové vlny ovlivňují učení a paměť.

rok 1953 – Objev REM spánku:

• Nathaniel Kleitman a Eugene Aserinsky objevili fázi spánku charakterizovanou rychlými pohyby očí (REM spánek), během níž je mozek velmi aktivní a produkuje vlny podobné těm během bdění, což vedlo k hlubšímu porozumění cyklům spánku a snění.

Maurice „Barry“ Sterman – rok 1965

Představte si vědce, který svým objevným duchem navždy změnil způsob, jakým vnímáme propojení mezi myslí a tělem. Jeho jméno je Barry Sterman. Jeho cesta k tomuto revolučnímu objevu začala zcela náhodou, když během své vědecké práce nečekaně narazil na princip, který se později stal základem této metody. Místo toho, aby tento nález přehlédl, rozhodl se jej důkladně vědecky ověřit a zasvětil svůj život jeho dalšímu výzkumu.

Sterman původně studoval psychologii, ale jeho zájem se brzy přesunul k neurovědám. K tomuto posunu přispěl jedinečný zážitek s jedním z jeho studentů. Tento student byl tichý, uzavřený a nespolečenský, což Stermanovi připadalo jako příznaky poruchy štítné žlázy. Po lékařském vyšetření a správné medikaci došlo k neuvěřitelné proměně – student se stal živým, společenským a zcela otevřeným. Tento zážitek Stermanovi ukázal, jak mocně může fyziologie ovlivňovat lidskou psychiku. 

Sterman se následně rozhodl věnovat svůj doktorský výzkum studiu spánku. Po získání PhD v roce 1963 začal pracovat jako výzkumník spánku ve Veterans Administration Hospital v kalifornské Sepulvedě, kde pokračoval ve výzkumu pomocí EEG měření mozkové aktivity.

V roce 1965 se Sterman pustil do experimentu, který se zapsal do historie. V rámci tohoto experimentu, který zahrnoval 30 laboratorních koček, testoval behaviorální principy učení a podmiňování, jež proslavili Pavlov a Skinner. Kočky byly nejprve naučeny mačkat páčku, za což dostávaly odměnu v podobě mléka s kuřecím vývarem. Poté do experimentu přidal nový prvek – zvukový tón. Kočky musely počkat, až tón ustane, než mohly páčku stisknout a získat odměnu. I tuto výzvu kočky rychle zvládly.

Tento experiment však nebyl jen dalším krokem v behaviorálním výzkumu. Právě v něm se totiž zrodil základ pro EEG Biofeedback – metodu, která nám dnes umožňuje ovlivňovat mozkovou aktivitu a zlepšovat tak řadu neurologických a psychologických stavů.

SMR – senzomotorický rytmus

Sterman si při svých experimentech všiml něčeho velmi zvláštního. Když kočky čekaly na konec tónu, v jejich senzomotorické oblasti mozku se začal objevovat rytmus v rozmezí 12 až 15 Hertzů. Tento nový objev Sterman pojmenoval senzomotorický rytmus, neboli SMR. Ukázalo se, že SMR odráží stav motorické nehybnosti, ale zároveň plné bdělosti – podobně jako když kočka nehybně číhá na svou kořist.

Stermanovi tento objev nestačil. Chtěl zjistit, zda lze mozek koček podmínit k tomu, aby produkoval více SMR. Odměňoval kočky za každou půl vteřinu, kdy se jejich mozek nacházel v tomto specifickém rytmu. Výsledky byly fascinující – mozek koček se postupně přizpůsobil, až byly schopny produkovat SMR kdykoliv chtěly. Dokonce se změnil i jejich spánek – spaly hlouběji a méně se probouzely. Podobný efekt byl později zaznamenán i u opic.

Stermanova spolupráce s NASA

Všechny tyto objevy doktora Stermana byly průlomové, nicméně skutečný šok měl teprve přijít. Koncem šedesátých let v USA vrcholilo dobývání vesmíru a soutěž se Sovětským svazem. NASA tehdy vyvinula nové účinné palivo pro kosmické lodě, monometylhydrazin. Zdálo se však, že výpary z tohoto paliva způsobují kosmonautům na oběžné dráze halucinace. NASA se obrátila na Stermana s žádostí, zda by nemohl otestovat palivo na svých pokusných kočkách. Sterman aplikoval hydrazin svým 50 pokusným kočkám, které téměř okamžitě dostaly silné epileptické záchvaty. Až na 10 koček: 7 z těchto koček mělo podstatně opožděný nástup záchvatů a 3 dokonce nedostaly záchvat vůbec. To bylo velmi matoucí. Při následném ověřování se zjistilo, že těchto 10 koček bylo součástí původního experimentu s posilováním SMR. Posílení SMR aktivity mozku u těchto koček vytvořilo zvýšenou odolnost vůči motorickým epileptickým záchvatům. To bylo naprosto šokující zjištění.

Výzkum na lidech

Dalším krokem bylo zjistit, zda stejného účinku lze dosáhnout i u lidí. Sterman však dlouho váhal, jestli se do něčeho takového pustit. Jako výzkumník neměl kvalifikaci pro práci s lidmi, a navíc se tehdy ani nevědělo, jestli lidský mozek má také SMR rytmus. Nakonec měřil tento rytmus přímo z povrchu mozku pomocí elektrod zavedených otvory v lebce u pacientů, kteří měli tyto otvory v důsledku prodělané operace.

První pokusnou pacientkou pro aplikaci tréninku mozku u lidí se stala jeho kolegyně, programátorka Mary Fairbanksová, která trpěla od svých osmi let epilepsií. Sterman jí nalepil na hlavu dvě elektrody na zóny C3 a T3 pomocí takzvaného bipolárního zapojení elektrod. Kdykoliv se v těchto oblastech zvedly vlny v rozmezí SMR rytmu, tedy mezi 12 až 15 Hz, rozsvítilo se zelené světlo, které poskytlo mozku Fairbanksové zpětnou vazbu. Když se zvedly vlny theta, které mohou podpořit výskyt záchvatu, rozsvítilo se červené světýlko. Z dnešního pohledu šlo o velmi primitivní vybavení, nicméně to fungovalo. Mary Fairbanksová se po 24 hodinách tréninku, rozložených do tří měsíců, kompletně zbavila svých epileptických záchvatů. Následné kontroly potvrdily, že efekt byl trvalý. Fairbanksová opět získala řidičský průkaz a mohla začít řídit auto, což je v USA poměrně důležitá možnost. Změn bylo více – kolegové Fairbanksové si všimli, že ze zamlklé a nevýrazné ženy se stala společenská, komunikativní a sebevědomá žena, která více pečovala o svůj zevnějšek.

To byl zrod nové metody tzv. EEG Biofeedbacku, díky které lze trénovat specifické oblasti mozku k harmonizaci produkovaných mozkových vln, a tím ovlivňovat psychický a fyzický stav člověka.

Vývoj zařízení pro EEG Biofeedback pokračoval a byly dostupnější přesnější a sofistikovanější přístroje. Základ nicméně zůstával stejný – zpětnovazební smyčka umožňující trénovat mozek, aby produkoval specifické mozkové vlny. Další zásadní přelom měl přijít v roce 2001. 

Objev DMN

Default Mode Network (DMN) byla objevena počátkem 21. století díky práci amerického neurologa Marcuse Raichlea a jeho týmu. Raichle a jeho kolegové prováděli výzkumy mozkové aktivity pomocí zobrazovacích metod, jako je funkční magnetická rezonance (fMRI), při nichž si všimli zajímavého fenoménu: určité oblasti mozku byly aktivní, i když účastníci experimentů neprováděli žádné specifické úkoly.

V roce 2001 Raichle a jeho tým publikovali klíčový článek, ve kterém popsali „výchozí režim“ mozku, tedy stav, kdy je mozek aktivní i během klidového, neaktivního stavu. Zjistili, že tento režim zahrnuje soubor mozkových oblastí, které tvoří síť, nyní známou jako Default Mode Network.

Objev DMN byl zásadní, protože zpochybnil tehdejší představu, že mozek je aktivní pouze při plnění úkolů nebo zpracování vnějších podnětů. Tento objev otevřel nové možnosti pro studium mozkové aktivity a její vazby na duševní zdraví, introspekci, paměť a další kognitivní procesy.

Důležitou součástí tohoto objevu bylo použití fMRI, která umožňuje sledovat změny v průtoku krve v mozku, což je nepřímý ukazatel aktivity neuronů. Díky této metodě mohli Raichle a jeho tým zmapovat aktivitu v DMN a identifikovat její klíčové součásti, mezi něž patří mediální prefrontální kůra, zadní cingulární kůra a precuneus.

Objev DMN tedy představuje jeden z významných pokroků v oblasti neurověd, s důsledky pro porozumění nejen normální funkce mozku, ale i jeho dysfunkcí v různých neurologických a psychiatrických poruchách.

  Jak změnil objev DMN neurofeedback

S objevením DMN se výzkumníci v oblasti EEG neurofeedbacku zaměřili na možnost trénovat funkci defaultní mozkové sítě. Začal vývoj nových přístrojů, které by mohly cílit právě na tuto mozkovou aktivitu. Zatímco standardní mozkové vlny známé jako alfa, beta, gama a delta mají frekvence od 0,5 Hz do 100 Hz, DMN často koreluje s nízkofrekvenčními oscilacemi, zejména v rozmezí 0,01 až 0,1 Hz. Tyto nízkofrekvenční oscilace jsou velmi pomalé ve srovnání s tradičními mozkovými vlnami a jsou spojeny s dlouhodobou koordinací neuronálních aktivit mezi různými oblastmi mozku.

DMN vlnění je tedy oproti alfa vlnám přibližně 1200x pomalejší. Zatímco jedna alfa vlna proběhne za 80 milisekund, DMN vlna trvá téměř dvě minuty.

Pro EEG biofeedback se proto používá označení ILF feedback – ILF znamená intra low frequency.

Tento rozdíl mění i způsob, jakým přístroje pro EEG biofeedback mohou poskytovat zpětnou vazbu. Zatímco klasický feedback přímo ukazuje mozku frekvenci zvoleného vlnění, u ILF feedbacku zpětná vazba zobrazuje vektor této dlouhé křivky.

Co ILF neurofeedback dokáže vyřešit a zlepšit

Působení:ILF neurofeedback má jemné, ale hluboké účinky na autonomní funkce, jako je regulace stresu, nálady a spánku. Může také ovlivnit hluboké emocionální a fyzické vzorce, což z něj činí účinný nástroj pro léčbu stavů, jako jsou chronická bolest, úzkost, deprese, ADHD, PTSD a autismus.

Mechanismus:ILF neurofeedback je založen na teorii, že změnou velmi pomalých frekvencí je možné ovlivnit funkci celého mozku, protože tyto frekvence jsou spojeny s regulačními mechanismy, které ovlivňují mnoho aspektů mozkové aktivity.

ILF (Infra-Low Frequency) neurofeedback trénink je specificky účinný při práci s traumaty díky svému zaměření na hluboké regulační procesy v mozku. Trauma může vést k dysregulaci nervového systému, což se může projevit různými způsoby, jako je úzkost, hypervigilance, disociace, poruchy spánku, a další symptomy spojené s posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD).

 Jak ILF neurofeedback působí na trauma

Regulace autonomního nervového systému:

Trauma často způsobuje, že autonomní nervový systém (ANS) je v neustálém stavu hyperarousal (přetížení) nebo hypoarousal (zablokování). ILF trénink pomáhá stabilizovat ANS tím, že ovlivňuje velmi pomalé frekvence mozkových vln, které jsou úzce spojeny s regulací základních tělesných funkcí, jako je srdeční frekvence, dýchání a hladiny stresových hormonů.

Stabilizace ANS může pomoci snížit symptomy, jako je hypervigilance (nadměrná ostražitost) nebo disociace (odtržení od reality), což jsou běžné reakce na trauma.

Podpora emocionální regulace:

Trauma často narušuje schopnost mozku regulovat emoce. ILF trénink může pomoci obnovit rovnováhu v emočních centrech mozku, jako je limbický systém, a posílit schopnost mozku zpracovávat a integrovat emoční zážitky.

Tímto způsobem může ILF neurofeedback pomoci lidem s traumatem lépe zvládat intenzivní emoce a snížit frekvenci a intenzitu flashbacků a nočních můr.

Posílení mozkové plasticity:

ILF neurofeedback podporuje neuroplasticitu, což je schopnost mozku vytvářet nové synaptické spojení a přizpůsobovat se změnám. To je klíčové pro překonávání traumatu, protože trauma může negativně ovlivnit mozkové sítě a způsobit maladaptivní vzorce myšlení a chování.

Pomocí ILF tréninku může mozek vytvořit zdravější spojení a obnovit funkce narušené traumatickými zážitky.

Zlepšení integrace mozkových funkcí:

Trauma může způsobit narušení komunikace mezi různými částmi mozku, což vede k pocitům odpojení a dezorientace. ILF trénink podporuje lepší integraci mezi různými mozkovými sítěmi, což může vést k pocitu větší koherence a stability.

Toto zlepšení může přispět k lepšímu zvládání stresu a snížení symptomů disociace.

Podpora bezpečného a postupného procesu hojení:

ILF neurofeedback je často vnímán jako jemná a neinvazivní metoda, která umožňuje postupné a bezpečné zpracování traumatu. Tento přístup je obzvláště důležitý pro lidi se silným nebo komplexním traumatem, protože příliš rychlé konfrontování traumatických vzpomínek může být destabilizující.

Výhody ILF neurofeedbacku pro práci s traumatem:

Bezpečnost a pohodlí: ILF trénink je neinvazivní a nevyžaduje, aby klient aktivně znovu prožíval traumatické události. To může být obzvláště užitečné pro lidi, kteří mají potíže s tradičními terapeutickými metodami zaměřenými na trauma.

Individuální přístup: Trénink je přizpůsoben individuálním potřebám klienta, což umožňuje cílenou práci na konkrétních symptomech nebo problémech spojených s traumatem.

Kde ILF neurofeedback vyzkoušet

Siegfried a Susan Othmerovi jsou klíčovými postavami ve vývoji a popularizaci infra-low frequency (ILF) neurofeedbacku. Siegfried, původně fyzik, a Susan, která se původně věnovala klinickým studiím, spojili své odborné znalosti, aby vyvinuli účinné metody neurofeedbacku, které by pomohly lidem s různými neurologickými a psychickými problémy. V 80. letech založili společnost EEG Spectrum, kde začali aplikovat neurofeedback v klinické praxi. Jejich práce vedla k významným pokrokům v léčbě stavů, jako jsou PTSD, autismus nebo migréna.

V České republice je zástupcem pro ILF neurofeedback, který propagují manželé Othmerovi, Alyn Tyl. Alyn Tyl je známý odborník na neurofeedback a poskytuje školení a podporu v této oblasti v České republice. Pokud máte zájem o více informací nebo o spolupráci, doporučuji se obrátit přímo na něj nebo navštívit jeho webové stránky.

HPA – klíčová spojnice mezi tělem, myslí a prostředím

V nejnovějším čísle časopisu Cell vyšla naprosto fascinující práce vědců z Ohio State University. Ve [...]

Komentářů

08
Říj

Psychologie možností – jak změnit způsob stárnutí

Ellen Jane Langerová ( narozena 25. března 1947) je americká profesorka psychologie na Harvardově univerzitě; [...]

Komentářů

01
Led

Studie jeptišek – kdo a proč onemocní Alzheimerovou chorobou

Spirálovitá silnice se mírně svažuje ke kopci Good Counsel Hill, kde poklidně trůní klášter Školských [...]

Komentářů

05
Úno