V samotě jsem doma Zatím žádné hodnocení článku.

Rozhovor s moderátorkou Danielou Drtinovou o ohrožení nezávislosti České televize, kličkování politiků v rozhovorech, úspěšné pubertě DVTV, odpuštění rodičům, impulzech z nevědomí, osudovém setkání s Libuší Šafránkovou, výchově dcery a výhodách života bez partnera

Ptá se Milan Ohnisko

Foto Mia-PhotoVisage

Před šesti lety nám vyšla kniha rozhovorů, která se jmenuje Jako bych žila dva životy. Odpověděla jsi mi v ní na mnoho otázek o svém životě a o své práci. Řekni mi na úvod: stále platí, že si připadáš, jako bys žila dva životy? 
Dneska by se naše knížka klidně mohla jmenovat Jako bych žila mnoho životů…

Začněme aktuálním děním. Před nedávnem v krajských městech proběhly demonstrace svolané Milionem chvilek pro demokracii na podporu veřejnoprávních médií a boji proti převedení jejich financování do státního rozpočtu. Předpokládám, že situaci kolem České televize a Českého rozhlasu sleduješ. Máš obavy o jejich osud?
Mám kolem toho poněkud rozporuplné pocity. Česká televize je samozřejmě stále hluboko v mém srdci, je to instituce, na níž jsem vyrostla a kterou mám i dnes upřímně ráda. Na druhou stranu jsme před dvanácti lety z České televize odešli kvůli nepřípustným zásahům ze strany vedení do vysílání – a ve zpravodajství je stále víceméně stejné vedení, které tam bylo tenkrát.

Takže moje důvěra ve zpravodajství na Kavčích horách je otřesená. Ale samozřejmě Česká televize zdaleka není jenom zpravodajství, je to obrovský komplex, který dělá spoustu skvělé práce. Takže pokud bych měla odpovědět upřímně, tak na barikády bych za Českou televizi spíš nešla, zároveň si ale stále myslím, že veřejnoprávní média mají ve společnosti našeho typu zcela nezastupitelnou a nepostradatelnou roli.

Umíš si představit, že by si veřejnoprávní média mohla uchovat svoji nezávislost, kdyby se z nich stala média státní?
Vždycky záleží v první řadě na lidech, a ne na systému uspořádání, protože jsem zažila cenzurní jednání ze strany vedení zpravodajství i v době poplatků. A v mnoha zemích Evropské unie jsou veřejnoprávní média financována z rozpočtu a na nezávislosti jim to neubírá. Takže ano, měla by to těžší, ale vzhledem k tomu, že se dá se zpravodajstvím manipulovat v jakémkoliv systému, tak to podle mě zase až tak klíčovou roli nehraje.

Ty sama jsi byla aktivní za tzv. „spacákové revoluce“ na přelomu let 2000 a 2001, kdy jste se vzbouřili proti tehdy nově zvolenému generálnímu řediteli Jiřímu Hodačovi a jeho vedení. Jak na to celé v kontextu současného dění vzpomínáš? Mohla bys pro kontext našeho povídání připomenout, oč tehdy šlo?
Ve zkratce šlo o to, že v rámci opoziční smlouvy chtěla tehdejší ODS „zkrotit“ Českou televizi, a tak přes své nominandy v Radě ČT dosadila do České televize loajální vedení. Zaměstnanci České televize se vzbouřili a vyhlásili okupační stávku. Na chvíli dokonce zčernaly obrazovky, vypnulo se vysílání a po několika měsících se do čela ČT dostalo neutrální vedení v čele s Jiřím Balvínem.

Myslíš si i dnes, že to bylo správné, že jste to tehdy udělali? A měli by se podle tebe současní zaměstnanci České televize vzbouřit podobně radikálním způsobem?
Udělala bych to znovu, protože vím, s jakým záměrem jsme do toho tenkrát šli. Byla jsem u toho, tudíž za sebe můžu dát ruku do ohně. Ale nedávno jsem o tom přemýšlela a generální pardon jsem si dát nemohla.

Proč?
Protože jsme extrémní situaci museli řešit mezním, extrémním způsobem a ten z podstaty věci přináší vždy i rizika a negativa. Takže za sebe bych do toho šla znovu, protože – opakuji – vím, že náš záměr byl čistý. Ale zároveň si uvědomuji, že revoluce vždycky požírá svoje děti.

A tudíž bych vlastně nechtěla nic ani radit stávajícím zaměstnancům, to je otázka vnitřní volby a nastavení jednoho každého z účastníků: co všecko jsem ochoten obětovat – a jak jsem schopen nést odpovědnost a vyhodnotit správně rizika, která to těm institucím může přinést.

A taky si nejsem jistá, jestli by dnes Česká televize získala tak silnou podporu veřejnosti, jakou jsme tenkrát měli my. A bez podpory veřejnosti to nejde…

Celý svůj profesní život děláš s lidmi rozhovory: od roku 1993 do roku 2014 v České televizi a od roku 2014 v DVTV. Máš alespoň rámcovou představu, kolik rozhovorů jsi za tu dobu udělala?
To fakt nemám. (smích) Desetitisíce?

To je neuvěřitelné číslo.
Nedávno nějaký náš divák na Facebooku napsal, že jsem nemilosrdný stroj na rozhovory.

Kdy jsi naposledy před rozhovorem cítila trému?
Před těžšími rozhovory ji cítím dodnes. Možná ne vysloveně trému, ale jistý druh mobilizace. Naposledy jsem byla takto mobilizovaná před rozhovorem s podnikatelem Richardem Chladem.

No vidíš, zrovna na tenhle rozhovor jsem se tě chtěl zeptat. Překvapil tě Richard Chlad něčím?
Ano, překvapil mě. A sice tím, jak on o sobě naprosto vůbec nepochybuje. Působil na mě jako člověk, který si je naprosto jistý sám sebou. Co jsem z něj cítila, byl určitý druh vnitřní síly. Je stoprocentně ukotvený ve své sebejistotě. Když přišel, byl obezřetný, ale přinesl kytku, jednal slušně, byl otevřený, už před rozhovorem odpovídal na všechny otázky a během rozhovoru stejně tak… Respektoval mě, neměl zapotřebí dělat opak. Nulová arogance.

Škoda že si z něj v tomto ohledu nebere příklad jeho kamarád Filip Turek.
Ten k nám na rozhovor vůbec nechce přijít, zvali jsme ho mnohokrát.

Takže na tebe Richard Chlad udělal dojem…
Můžeme si samozřejmě o tom, co Richard Chlad dělá, myslet svoje. Co říkám, není legitimizace jeho byznysu s hazardem například. Jen málokdy ale potkám někoho, kdo se ze svého nastavení mysli nevychýlí ani o milimetr, a to ani pod tlakem kriticky vedeného rozhovoru.

Jak se na rozhovory připravuješ?
Jak na který. Pokud je to rozhovor lifestylového typu, pracuji s rešerší, kterou mi připraví kolegové. Tu si přečtu vždy celou a upravím si ji do otázek. U politických rozhovorů trvá příprava déle.

A konkrétně jak dlouho?
Na lifestyle se připravuji tak hodinu a půl až dvě hodiny, na politický rozhovor nejméně tři hodiny – a na obzvláště těžký klidně i čtyři hodiny a více. Když dělám rozhovor například o Čapím hnízdu, musím přečíst kompletně všecko, co se dělo ohledně různých soudních řízení mnoho let dozadu. U takového rozhovoru musíš vědět všecko, nesmíš se jako moderátor dostat do úzkých. Je to jako malý zápočet na vysoké škole.

Pracuješ jenom s materiálem, který ti připraví rešeršisté, nebo si dohledáváš informace také sama?
Když mám pocit, že mi v rešerších něco chybí, dohledávám si to sama. Za ty desítky let mám už natolik vycvičený odhad a intuici, že rychle „zavětřím“, když v podkladech, které jsem dostala, něco nesedí. Takže ještě častěji než vyhledávání informací se věnuji jejich ověřování.

Pokud jde o politiky, pozoruješ za ta léta nějakou proměnu jejich jazyka? Řekla bys, že jejich jazyk hrubne?
Ani ne, přijde mi to pořád stejné. Už jsme zapomněli na Sládkovy republikány v Poslanecké sněmovně v 90. letech a na „neporazitelný“ slovník Miloše Zemana – toho opravdu dodnes nikdo nepřekonal.

Co ale vnímám jako novinku a považuji to za nebezpečné, je relativizace pravdy. Že když politici potřebují dehonestovat nebo nějak zasáhnout svého protivníka, tak používají extremistické, až nacistické výrazivo a terminologii. Třeba když bývalý ministr zahraničí Jan Lipavský označil Petra Macinku za Pol Pota, a to na základě naprosto bagatelních situací. Pol Pot byl vrah, během jeho vlády bylo zabito přes dva miliony Kambodžanů. Když jsem měla Jana Lipavského ve studiu, tak jsem ho s tím konfrontovala.

Ale i Petr Macinka mluví o jiných lidech jako o podřadných, nemají si co vyčítat.

A Filip Turek chce rovnou „deratizovat parazity“…
Ano, to je mimořádně odporná záležitost. A tato rétorika je na české politické scéně novinkou. Tímto způsobem se všecko úplně devalvuje. Útočí to na základní systém hodnot.

Máš renomé nesmlouvavé moderátorky, která hosta nenechá „utéct z odpovědi“. Obzvláště proslulý je tvůj majstrštyk s tehdejším místopředsedou ČSSD Michalem Haškem, jehož jsi v roce 2013 v přímém přenosu usvědčila z naprosto nehorázné lži. Setkala ses s ním někdy od té doby? Víš, co si o tom, jak jsi jej po zásluze ztrapnila před zraky národa, myslí?
Osobně jsem s ním nemluvila, od té doby jsme se nepotkali. Ale zaznamenala jsem před časem na jeho facebooku vtipnou hlášku v souvislosti s mým rozhovorem s Danuší Nerudovou.

Ten rozhovor v DVTV před prezidentskou volbou se Danuši Nerudové nepovedl. A někdo mi zkopíroval, protože já nejsem na sítích, z facebookového účtu Michala Haška jeho vtipnou hlášku, kterou ten rozhovor komentoval: „Nekompromisní Daniela Drtinová, něco o tom vím.“ Řekla jsem si: Ano, určitě nějakou sebereflexí prošel a už je schopen po těch letech o tom zavtipkovat. Tak jsem sebrala odvahu a napsala jsem mu esemesku, jestli by ke mně po deseti letech nepřišel na rozhovor. A on mi v přátelském duchu odepsal, že těch deset let strašně uteklo… Ale rozhovor mi dát nechtěl. Popřál mi hezké Velikonoce s tím, že tomu dáme ještě nějaký čas.

Jsi dnes už ke kličkování politiků shovívavější?
Řekla bych, že po mé padesátce jsem naopak daleko méně trpělivá než dřív. Měla jsem období kolem mateřství, kdy se mi hrany otupily a byla jsem k některým lžím, manipulacím a kličkám v rozhovorech smířlivější. Ale teď, jak mateřská clona odpadla, tak nastoupil moment nekompromisního stáří. Neříkám, že už jsem stará, ale zkrátka proces stárnutí začal – a já zjišťuji, že jsem mnohem méně trpělivá. Jako kdybych už na to jejich kličkování neměla čas.

V posledních pár letech už jsem stejně ostrá, jako jsem byla zamlada, ne-li ještě ostřejší. Nevím, kam to povede…

Stane se, že tě i dnes nějaký host v rozhovoru vyvede z rovnováhy?
To se mi určitě stává. Moje zvýšená tvrdost je vyvážená mnohem větší emotivností, empatií a soucitem. Stává se mi, což se mi dříve nedělo, že když dělám rozhovor s někým, kdo si prochází těžkou životní situací, kdo je vážně nemocný, kdo prochází paliativní péčí, komu umřelo dítě… tak cítím, že mám velký problém udržet emoce bez slz v očích. Už si ze mě v redakci dělají legraci, protože emoce mě někdy opanují.

Vybavíš si konkrétní situaci?
Bylo jich hodně. Třeba zrovna včera jsem dělala rozhovor s Lukášem Urbancem – s mužem, který v pětatřiceti letech skončil na vozíku po nehodě na vodních lyžích. A po pár letech ještě k tomu jeho devatenáctiletý syn spáchal sebevraždu kvůli nešťastné lásce. A to jsou momenty, kdy mě soucit přemůže. A protože v DVTV rozhovory nikdy nestříháme, tak to tam je a všichni to vidí. Moje citové pohnutí zůstává všem divákům na očích. Nestydím se za to, mně to nepřijde jako projev slabosti, ale lidskosti. Ale samozřejmě je otázka, nakolik je to profesionální.

Koneckonců, když budou chtít, můžou mě vyměnit. (smích)

V jaké je teď DVTV kondici? Daří se vám?
DVTV se daří skvěle, je ve výborné kondici. Je jí dvanáct nebo třináct let, to znamená, že vstupuje do puberty, tak uvidíme, jak náročnou nebo snadnou pubertu bude mít. Určité pubertální projevy na ní sleduji, to je pravda. Nicméně jí dáváme hodně péče, lásky, práce a profesionálního přístupu, takže je to silný zdravý jedinec, který se snad se svou pubertou vypořádá se ctí. Z hlediska sledovanosti fungujeme taky výborně. A redakční tým o sedmnácti lidech se nám daří dobře držet.

Je doba podcastů a všemožných rozhovorů podobného typu, jako děláme my. Přicházejí noví aktéři, a tak to není procházka růžovým sadem. Musíme hodně pracovat, hodně se snažit. S Martinem Veselovským jsme neustále v zápřahu. Ten náš „kombajn“ stále jede. A stále chce naše plné nasazení, energii a my mu ji dáváme.

Za rok si můžeme dát tak maximálně čtrnáct dnů volna v jednom kuse – a to za tebe musí někdo pracovat. Stále musíme generovat prostředky na to, abychom udrželi redakci. Museli jsme přistoupit na určitý typ komerční spolupráce, abychom měli dvě nohy, které DVTV udrží, kdyby náhodou předplatitelská báze zakolísala.

Kolik máte předplatitelů, pokud to není tajné?
Stále máme kolem dvaceti tisíc předplatitelů, což je úžasné a já za každého předplatitele děkuji. A zároveň máme ještě DVTV Extra, což je platforma u operátorů, která sdružuje i další tvůrce. A podobný projekt máme na Slovensku.

Do budoucna je otázka, jestli se budeme naše portfolio pokoušet rozšiřovat ještě dál, anebo naopak se v dalších letech budeme soustřeďovat na vylepšování a cizelování toho, co už máme. Anebo jestli naopak některé platformy „pustíme“, podobně jako jsme opustili terestrické šíření (terestrické neboli pozemní vysílání je způsob šíření televizního a rozhlasového signálu pomocí pozemních vysílačů. Pozn. M. O.), kde jsme zjistili, že se nám nedaří, protože je to zřejmě v rámci našich diváků překonaný formát. To byl jediný segment, kde se nám nedařilo, a na začátku roku jsme terestrické vysílání zastavili.

Takže ne všecko se daří, ale to hlavní naštěstí ano.

Pojďme ještě doplnit, že DVTV má dva nové mladé moderátory, mohla bys je přestavit?
Ráda. Jsou to Jakub Vilímek a Kristýna Matute. Začínali u nás úplně od začátku jako koeditoři, vypracovali se na editory a dnes i moderují. Ráda s humorem říkávám, že jsme si je vypiplali v naší Petriho misce – že byli ve stejném nálevu jako my. Ukázali se jako nejlepší možná volba, protože vyrostli z naší moderátorské školy – a díky tomu máme oprávněný pocit, že naplňují standardy, které od moderátorské práce očekáváme.

Nenastávají žádná nedorozumění, ke kterým dříve občas docházelo u moderátorů s jinou moderátorskou minulostí, s jiným zaměřením a s jinou představou. Což nemusí být špatně, neříkám, že naše moderátorská škola je ta nejlepší na světě, ale je zkrátka naše, jsme to my. A když se dříve mísila s jinými, tak občas docházelo k nesrovnalostem.

Jeden můj kamarád říká, že pozná, když zdánlivě nestranný moderátor někomu nadržuje… Že to pozná v České televizi i v DVTV. Tvrdí, že na populistické a protisystémové politiky jste ostřejší a na liberálně-demokratické vlídnější – byť třeba jen podprahově a skoro neznatelně.
Já ti nevím. Mě osobně štvou politici napříč celým spektrem, když nedělají, co dělat mají – když nespravují naše společné věci tak, jak se zavázali. A štvou mě všichni stejně: současní vládní politici stejně jako předchozí vládní politici, současná opozice stejně jako ta předchozí. A nikdy jsem to neměla jinak. Jsem na všechny stejně přísná a moji kolegové stejně tak. A proto k nám nechtějí chodit současní vládní politici, ale nechtěli k námi chodit ani ti minulí.

Petr Fiala k nám na rozhovor nepřišel nikdy, i když jsme ho mnohokrát zvali. Od ODS roky slýchám, že jim chceme škodit. Mluvila jsem o tom třeba s Alexandrem Vondrou, říkala jsem mu, že vůbec nechápu, jak na to přišel… Mně osobně jsou všechny politické strany včetně ODS jedno, přistupuji k nim novinářsky – a v tomto smyslu dělám svoji práci s nejlepším vědomím a svědomím. Navíc jsem opravdu apolitický člověk.

I Martin Kupka od nás odcházel naštvaný – důrazně mi vyčinil, protože jsem mu „sáhla“ na program s kosmonauty. Je to klidný a zdvořilý člověk, ale odcházel od nás úplně vytočený. Stejně tak Martin Kuba, když byl ještě v ODS, tak se vůči nám důrazně ohrazoval, dnes už má svoji vlastní stranu. A tak bych mohla dlouho pokračovat…

Takže jsou to boje napříč politickým spektrem. A na vládní politiky jsme vždycky ostřejší, ať jsou u moci takoví nebo makoví, protože oni nám v tu chvíli vládnou, tudíž ten fokus na ně je důraznější, to je zkrátka naše práce.

A jestli někomu fandím podprahově? To samozřejmě nevím, od toto je to podprahové. Takže těžko říct, ale myslím si, že to tak není.

Říkáš, že tě štvou politici napříč celým spektrem, a tak mě napadá: chodíš k volbám?
K volbám chodím, když přijde doba voleb, tak ve svém osobnostním nastavení „sejdu dolů po schodech“ do určité roviny, kde vyřeším problém. Podívám se na to, kdo kandiduje – kdo by byl z mého pohledu nejlepší pro správu věcí veřejných. Kdo mě ještě nenaštval natolik, abych mu mohla dát svůj hlas.

Takže dojdu k volbám, problém vyřeším – a pak se zase po schodech vrátím do svých „vyšších pater“, ve kterých se cítím doma a které s politikou nemají nic společného.

K tvým „vyšším patrům“ se určitě dostaneme, ale ještě bych rád na chvíli zůstal u moderace. V roce 2020 jsi dostala anticenu Bronzový Bludný balvan, kterou uděluje Klub českých skeptiků za, cituji, „excelentní ukázku špatné novinářské práce ve vleku vlastních kognitivních zkreslení“. O co přesně šlo?
Tak tohle je jediná otázka, na kterou ti neodpovím.

Proč?
Protože je to věc, které vůbec nechci dávat pozornost a energii. Čemu člověk dává pozornost, to živí.

Kterých kolegů moderátorů si nejvíc vážíš?
Vážím si Martina Veselovského, miluju Adélu Vinczeovou a respektuju Terezii Tománkovou.

Který z rozhovorů v DVTV z poslední doby bys doporučila našim čtenářům?
Určitě rozhovor s náčelníkem kmene Tukano Álvarem Tukanem z Amazonie. Rozhovory na podobné téma většinou moc nefungují, protože je často poskytují dobře situovaní běloši, kteří do těch oblastí jezdí a kteří si osvojili prázdnou aktivistickou rétoriku. Zatímco Álvaro Tukano byl v Evropě poprvé… Byl naprosto bytostně autentický ve všem, co mi říkal. Nemá nic naučeného a je ochotný mluvit o zlých věcech i ze své osobní minulosti, kdy v osmdesátých letech minulého století zažíval na vlastní kůži etnocidu a brutální násilí ze strany těžařů. A tak jsme najednou všichni ve studiu čelili strašné a naprosto otevřené výpovědi člověka, který nemluvil aktivistickým žargonem, ale sám za sebe a z hloubi duše. To se mě hluboce dotklo.

A určitě bych také doporučila rozhovor se sociální pracovnicí Janou Pazderovou z OSPODu, která reagovala na dvě nedávná úmrtí dětí, které soudy – mimo jiné i na doporučení OSPODu – vrátily do biologických rodin, kde byly později zavražděny. V rozhovoru o slabinách celého toho systému mluvila tak otevřeně, že se trochu obávám, aby nepřišla o práci.

V tomhle jsem jako novinářka hodně rozpolcená. Na jedné straně je výpověď, která je společensky velmi cenná, na druhé straně nikdy nechci, aby nějakým způsobem narušila pracovní nebo soukromý život člověka, který má odvahu a ty věci řekne. Doufám, že se to v tomto případě nestane… Každopádně ten rozhovor je opravdu silný a přináší velmi důležité informace o tom, jak ten systém místy funguje.

A do třetice určitě rozhovor s Richardem Chladem, ale o tom jsme už mluvili…

Přesuňme se k tvému dětství a dospívání. Na toto téma jsem ti položil v naší již zmíněné knize mnoho otázek. Zajímalo by mě ale, zda se ve vzpomínkách do svého dětství někdy vracíš. Nebo je to pro tebe uzavřená kapitola?
Nedávno tady byla moje sestra, která žije v Itálii, a mluvili jsme s naším tátou o některých věcech z minulosti. Potřebovali jsme je probrat – a nebylo to úplně snadné. Vnímám na svých rodičích, že začínají už takzvaně zúčtovávat. Potřebovali nám některé věci vysvětlit, což se jinak u nás v rodině nikdy moc nenosilo. Vlastně se to teď stalo úplně poprvé.

Myslím, že doba, kdy se budu ve vzpomínkách vracet do dětství, teprve přijde. Už dnes v sobě občas prožívám chvíle, které mě zavedou do minulosti, ale tuším, že se to ještě neděje v takové míře, v jaké se to v budoucnu teprve pořádně „rozbalí“. Viděla jsem to na svých prarodičích nebo na svých kmotrech: když odcházeli na druhý břeh, už moc neřešili přítomnost, zato se v řeči velmi podrobně vraceli do dětství…

Tvoje rodiče jsme spolu před sedmi nebo osmi lety navštívili v Telči, kde na stará kolena žijí. Jak se jim dnes daří? Vídáte se často?
Nevídám se s nimi asi zdaleka tak často, jak by si přáli. Ne že bych je nechtěla vídat častěji, ale jsem neustále hodně pracovně vytížená – a když přijde víkend, tak odpadnu. Navíc jsem hodně závislá na regeneraci v samotě a v klidu. A každé vybočení pro mě znamená, že další týden začínám unavená. Tak jim aspoň volám. A v létě se za nimi chystám zase přijet.

Táta vážně onemocněl a prošel léčbou, která se jeví být – snad – úspěšná. Teď je ve stadiu dalších vyšetření, tak uvidíme, co přinese budoucnost.

Zlobila ses na ně někdy za něco, ať už jako dítě, nebo později? Musela jsi jim něco odpouštět?
Ano, zlobila jsem se na ně a odpustit jim pro mě bylo dlouhá léta velkým tématem. A nedlouho po narození mé dcery se to zlomilo. Natálka přišla na svět, když mi bylo dvaatřicet – a v třiatřiceti jsem silně pocítila, že jsem schopna jim všecko odpustit.

Na koho ses zlobila víc – na tátu, nebo na mámu?
Určitě na tátu, můj vztah s ním byl složitý. Táta byl dost tvrdý, despotický, nevnímala jsem jako dítě z jeho strany tolik lásky, kolik jsem potřebovala.

Na druhou stranu, když jsem potom začala prozkoumávat a uzdravovat rodové kořeny a uviděla jsem svůj příběh s tátou v perspektivě napříč generacemi – když jsem zjistila, jak a v čem vyrůstali moji rodiče a s jakou zátěží vstupovali do svého rodičovství –, najednou jsem viděla, že lásku pro svoje děti neměli kde brát. Že jí sami moc nedostali.

Takže když začneš vidět celý ten obrázek, můžeš zažít pochopení, soucit – a i to odpuštění.

Léčení rodových kořenů jsi prováděla v rámci psychoterapie?
Na psychoterapii jsem nikdy nechodila. Mě v tom procesu vedlo moje podvědomí, jehož signálům jsem naslouchala, hlavně skrz sny. Ve snech jsem odjakživa nacházela informace, které jsem potřebovala a s nimiž jsem pak dále pracovala. To všecko mě po letech dovedlo k pochopení celé situace – a k odpuštění.

Zásadní moment mého života se odehrál zhruba dva roky po narození dcery, když jsem potkala svoje pozdější křestní rodiče Libuši Šafránkovou a Josefa Abrháma. Tehdy jsem našla a správně uchopila duchovní klíč k sobě samé. A pak už odpuštění mým biologickým rodičům přicházelo úplně automaticky, téměř bez úsilí…

K roli Libuše Šafránkové v tvém životě se dostaneme, ale řekni mi: duchovní otázky tě zajímaly už v dětství?
Duchovní otázky určitě hrály v mém životě roli už od dětství. Ale já jsem duchovní svět a ten běžný měla dlouho úplně oddělené – a do určité míry to tak mám pořád, proto se taky naše knížka jmenuje Jako bych žila dva životy. Protože z mého nevědomí se už v dětském věku vynořovaly obsahy, které vůbec nesouvisely s mým prožíváním ve světě a v běžném životě: nesouvisely s rodinou, nesouvisely s těžkostmi ve vztazích, nesouvisely se školou ani s prací…

Z mého nevědomí, nebo možná správněji podvědomí, se z nějakého důvodu vynořovaly na povrch obsahy od útlého dětství. V průběhu dalších mnoha let jsem si k nim musela hledat cestu a klíč, abych jim porozuměla. Protože dokud jsem je nezačala brát vážně a nezačala jsem jim dávat svoji energii a pozornost, působily mi v běžném každodenním životě těžkosti.

Teprve když jsem k nim klíč našla a začala jsem se jim naplno věnovat a zapojovat je do běžného života, dostala jsem se s nimi do určité harmonie. A nejen to: dostala jsem se skrze ně i k určité síle. Což mnoha lidem může znít zvláštně.

Mně to zvláštně nezní, prosím, pokračuj.
Tyhle autonomní síly z našeho nitra jsou velmi mocné. Když jsou neintegrované, nepřijímané a nepřizvané, tak mohou působit destruktivně. Konstruktivní u mě začaly být až ve chvíli, kdy jsem je přizvala do svého života.

To, co jsem prožívala v dětství, v každodenním životě, jsem vnímala jako naprosto oddělené, můj duchovní, v té době hlavně snový svět byl můj druhý život – až natolik, jako bych přeneseně byla dva lidé. Teprve až jsem s tím začala pracovat, tak jsem pozvolna zjišťovala, že se moje vnitřní i vnější vzájemně ovlivňuje, že jedno prostupuje do druhého, že je to vlastně spojeno… Než se tak stalo, dlouhou dobu jsem rozlišovala svoje vědomí na denní a noční.

A vlastně jsem začala tyto dvě roviny nebo dimenze spojovat až po opravdu důkladné a usilovné práci. A ještě později díky pomoci a neuvěřitelné hloubce mé kmotry Libuše Šafránkové… Takže to byl a je dlouholetý a vlastně celoživotní proces, který měl různé fáze.

V které z těchto fází jsi začala vědomě hledat Boha? A bylo pro tebe slovo Bůh v rámci tvého hledání slovem ústředním?
No, právě že nebylo, vůbec nebylo… Pro mě bylo dlouho tím klíčovým pojmem nevědomí. Myslím tím nevědomí v jungovském slova smyslu. Nevědomí mě kontaktovalo a někdy i atakovalo už odmalička. Především skrze sny, ale taky třeba skrze synchronicity, vize, intuici a podobně. Takže jsem nějakou vlastní možnost volby neměla.

Pocházím z ateistické rodiny a jako dítěti mi bylo slovo Bůh naprosto cizí. Samozřejmě jsem neznala ani pojem nevědomí či podvědomí – tak označuji to, co se mi dělo, až zpětně. Kdybys mi řekl, když mi bylo dvacet, že to, co se děje v mém vnitřním světě, souvisí s Bohem, tak bych se ti vysmála. K Bohu jsem doputovala právě až v těch třiatřiceti letech, když jsem potkala Libuši Šafránkovou. Popisovala jsem jí svoje celoživotní stavy a ona z různých konkrétních indicií poznala, že mám velkou dispozici k mystickému životu. Konkrétně ke křesťanské mystice.

V prvních týdnech po našem seznámení, když mi tohle říkala, jsem jí nevěřila. Nevěřila jsem, že to, co jí svěřuji, souvisí s Bohem. Teprve až jsem si přečetla knihy, které mi dala, tak jsem pochopila, že má pravdu.

Co to bylo za knihy?
Nejpodstatnější pro mě byly v tomto smyslu všechny knihy svaté Terezie z Ávily. Učila jsem se podle ní i modlit. Hrad v nitru. A Život.

Mohli bychom se ještě chvilku zdržet u tvého seznámení se s Libuší Šafránkovou a u tvého nevšedního přátelství s ní? Mohla bys ten příběh trošku přiblížit?
Po narození dcery jsem měla období, kdy intenzita informací z nevědomí ustala. Jako by mě ten princip nechal v klidu vykonávat mateřské povinnosti a nezatěžoval mě něčím, co by mě mohlo vyčerpávat. Ale po určité době, když měla Nat asi tak třináct měsíců, se mi ty obsahy začaly vracet.

Pro klid duše jsem tehdy navštívila profesora Jiřího Horáčka. Vyslechl mě a řekl mi, že to, co v sobě nesu, je velmi cenné. A že by se to samozřejmě dalo utlumit, ale že by to byla škoda. A jestli k tomu spíš nechci hledat klíč… Hledat způsob, jak to pozitivně využít.

Krátce poté se mi zdál sen o Libuši Šafránkové. V tom snu byla člověkem, který mi s hledáním klíče mohl pomoct. Což mi samozřejmě po probuzení přišlo naprosto absurdní. Tři týdny jsem s tím bojovala. A po třech týdnech jsem jí zavolala… bylo to na Nový rok. Osobně jsme se neznaly.

A ona – k mému překvapení – nebyla vůbec překvapená. Řekla mi: „Já už na vás, Danielko, mávám telegrafním sloupem.“ A dodala, že se jí o mně zdály sny a že čekala, jestli se jí ozvu. Prostě něco neuvěřitelného… Tak začalo naše nesmírně hluboké a nepopsatelně obohacující přátelství, které mi dalo klíč k oněm duchovním obsahům. A další roky jsem na tom neustále pracovala – už jsem věděla, jak na to.

Libuše ti o tom poskytla velice silné odpovědi v rozhovoru, který jsi s ní pořídil do naší knížky. To, co tenkrát svěřila tobě, je pro mě to nejcennější, co kdy veřejně řekla. A vím, že to pro ni nebylo úplně snadné. Nikdy předtím o tom veřejně nemluvila a já jsem jí za to nesmírně vděčná, protože pokud šlo o důvěrné informace o jejím duchovním životě, byla nesmírně opatrná a plachá.

Když jsem ten váš rozhovor četla, tak jsem měla slzy v očích…

Pro mě to byl také silný zážitek. Kdy jste se viděly naposled?
Byla jsem za ní ve Fakultní nemocnici na Karlově náměstí pár dní předtím, než odešla. Byla po dlouhé vážné nemoci. Nicméně důvodem tehdejší hospitalizace byl banální zákrok – který však skončil jejím odchodem ze světa.

Měla tam okna do zahrady. Kvůli onemocnění se jí špatně dýchalo. A v jeden okamžik se posadila na posteli a poprosila mě, abych otevřela okna se zavřenými okenicemi, aby šel do pokoje čerstvý vzduch. Bylo po dešti, venku byla orosená tráva – a na nebi obrovská duha. A já jsem náhle věděla, že se loučíme, že je to naposled, co ji vidím. Pár dní nato odešla…

Duha je v křesťanství symbolem Boží blízkosti. A že je Bůh blízko, jsem tehdy vnímala velmi silně.

To je tedy silné vyprávění… Pojďme se posunout o krůček dál. Máš nějaké pravidelné duchovní rituály, ať už modlitbu, nebo cokoliv jiného?
Postupně jsem došla k úplné jednoduchosti. Opustila jsem všechny nauky, všechnu mnohost. Dospěla jsem k tomu, že jediné, co potřebuji, je Otčenáš a soustředění na střed srdce.

Ego vyžaduje mnohost a pestrost. Ego se živí složitostmi, ale duše touží po jednoduchosti, mnohost je jí na překážku. Duše potřebuje samotu a ticho. Protože v tichu je království Boží.

Už nežiju žádnou naukou ani nehledám nové impulzy a podněty, abych si mohla říkat, že pěstuji duchovní život. Můj duchovní život spočívá v jednoduchosti.

V každém okamžiku svého života se rozhoduji, jestli ten okamžik prožiji dobře, anebo špatně.

Můžeš být konkrétnější?
Každý zná situace, kdy ho někdo naštve, zradí, pomluví nebo se ho třeba pokusí oškubat. A ty můžeš reagovat buď na stejné vlně, anebo to zkusit jinak. Zkusit to vyřešit nějakým nenásilným, mírným, komunikativním způsobem. Nezvolíš si pro řešení té situace zlou reakci. A tohle je pro mě jeden z projevů toho, čemu říkáme království Boží. To neznamená, že se neprotivíš zlu, že si necháš všecko líbit. Se zlem vždycky bojuješ, ale ne jeho prostředky.

Takže mně k mému duchovnímu životu stačí jedna jediná modlitba – Otčenáš – a jeden jediný rituál – modlitba na střed srdce. Zjistila jsem, že když to praktikuji, tak víru žiji a nic víc nepotřebuji. A v každý moment se rozhoduji, jestli budu v Božím království, anebo v pekle negativit. A to je otázka volby v každém okamžiku života. A tato volba probíhá neustále, zase a znovu, pořád dokola… A to je jediný duchovní život, který potřebuješ.

O tomto podle mě mluvil Ježíš Kristus, když mluvil o království Božím: každý člověk celý svůj život v každém okamžiku neustále volí mezi královstvím Božím a jeho opakem. Lila Šafránková mi tenkrát řekla, že až v momentě, kdy přijde smrt, tak všecko poznáme. Až se rozpadnou všechny spoje v mozku a odpadne hmota. Ale že to podstatné, pokud jde o království Boží, máš už během života a záleží to jen na tobě.

Mystická cesta je součástí náboženských i nenáboženských duchovních tradic, u kterých se často používá rozdělování na západní a východní spiritualitu. Tobě je nejbližší křesťanství, ale východní tradici také neodmítáš. Vím, že tě svého času oslovila knížka uznávaného indického mistra advaity Raméše Balsekara, která se jmenuje Usiluj o štěstí a získej osvícení. V čem vidíš paralely s křesťanstvím?
Pro mě je to vlastně jinými slovy totéž, o čem mluvil Ježíš Kristus: království Boží v každém jedinečném přítomném okamžiku. Tady a teď. Inspirace Raméšem Balsekarem pro mě byla v podobě jediného čistého Vědomí jako univerzální podstaty vesmíru. Jako Přítomnost, stav dokonalosti. Jako fakt, že oddělenost ega je iluze. To je pro mě jinými slovy totéž jako království Boží.

Království Boží nebo jediné Vědomí si na tebe dělá, tak to cítím, nárok jako na člověka. A když se to rozhodneš následovat, tak se snažíš v té Přítomnosti nejen být, ale také se v ní, v běžném životě, správně rozhodovat, když už ses jí odevzdal celou svou bytostí. Ale to je jenom tvoje volba, tvoje rozhodnutí, v každém okamžiku zas a znova. Protože dokonalost je to, k čemu se můžeme vztahovat, ale není to nic, za co tě Bůh trestá, když se rozhodneš nevztahovat. Netrestá. Je to výhradně svobodné rozhodnutí každého člověka.

Je to zkrátka „ber, nebo nech být“.

Co Carl Gustav Jung, je ti stále blízký?
Je – a tak už to bude „na věky věků“. Fascinuje mě na něm, že začínal tam, kde ostatní končili. Že měl odvahu to dělat, své cestě za poznáním musel obětovat i své přátelství se Sigmundem Freudem.

Hluboce Carla Gustava Junga obdivuju za to, že měl odvahu a byl schopen dolovat poznání v nezměrných hlubinách lidské psýché, i své vlastní. A pak tyto poznatky přetavit v moderní psychologii. Tím mě nikdy nepřestane fascinovat.

A co sny? Jsou pro tebe důležité? Zapisuješ si je?
Sny jsem si jeden čas zapisovala, zvláště v době, kdy jsem žila hodně intenzivní mystickou fázi. Koneckonců, byly to sny, které nás s Libuší svedly k sobě… Mám doma popsané stohy papíru. Mně se zdají sny téměř každý den, všechny si je nezapisuju. A teď už jsem si dlouho nezapsala žádný.

Ale pomáhají mi řešit i běžné situace v běžném životě.

Vzpomeneš si na konkrétní případ?
V současné době řeším jisté nesnadné osobní záležitosti. Zhruba před týdnem se mi zdálo, že jsem nastoupila do výtahu a v tom výtahu byli muž a žena. Jeli jsme nahoru a najednou výtah začal padat. Dopadl – a my jsme zemřeli. Ale sen pokračoval: znovu se začala odvíjet stejná situace, nastoupím do výtahu, kde jsou muž a žena, stoupáme nahoru, pak výtah spadne a zemřeme…

Po dvou nebo třech opakováních mi v tom snu došlo, že jsem ve smyčce. A že za to může nastavení toho muže. Že musím dostat muže pryč z výtahu, abych tu smyčku přerušila. Když výtah zastavil, začala jsem muže vytlačovat vší silou z kabiny ven. Dokonce jsem do něj prudce strčila – a on udělal takový zvláštní přemet, který by nebyl ve fyzických možnostech žádného člověka. Z toho jsem poznala, že to není člověk, ale nějaká špatná nadpřirozená entita.

Musela jsem vynaložit krajní úsilí, abych ho z výtahu vytlačila, což se mi nakonec podařilo. Zůstala jsem ve výtahu sama s tou ženou – a při další jízdě výtah už nespadl…

Jak tomu snu rozumíš?
Poskytl mi velmi důležitou informaci. Ten snový příběh souvisí s jistou dlouhotrvající osobní situací, kterou už nějaký čas řeším a která nebrala konce. Sen mě upozornil na závažnost té situace. Trvá už dlouho, a tak už hrozí, že by se mohla propsat do hlubších struktur mého života a způsobit mi v něm velký problém, pokud ji konečně nevyřeším.

Moje nevědomí mě prostřednictvím symbolické snové řeči varovalo. Řeklo mi: „Dávej si na tu záležitost velký pozor, nepodceň ji!“ Přestaň se točit v kruhu…

Mluvíce o tvých inspiračních zdrojích, nesmíme také pominout významného psychiatra a neurobiologa Jiřího Horáčka. Přestože je jako vědec k víře a k náboženství poměrně skeptický, jeho myšlenky tě silně oslovily. Dokonce natolik, že jsi s ním udělala knihu rozhovorů Vědomí a realita (vyšla v roce 2021). Jak to celé vzniklo a jak tě to obohatilo?
Ano, Jirka je samozřejmě vědecky založený, ale zároveň je velmi spiritualitě otevřený v tom smyslu, že každý takový fenomén uchopí a prozkoumá, pečlivě prohlédne – hned ho neodmávne a nezavrhne. Je nesmírně zvídavý a nepěstuje si žádné předsudečné šablony, o všem je ochoten přemýšlet s otevřeností.

A v tomto duchu přistupoval během natáčení rozhovorů do naší knížky Vědomí a realita i k mým otázkám: žádná pro něj nebyla „mimo“. Každou bral vážně, o každé přemýšlel.

Díky tomu, že se dokáže i „za pochodu“ nad věcmi zamýšlet, přehodnocovat je a zpochybňovat vlastní východiska, se nám podařila, troufnu si říct, výjimečná knížka. Knížka, kde se moje spirituální otázky a jeho vědecký přístup vzájemně velmi šťastným způsobem doplňují, ať už je to téma imanentního versus transcendentního Boha, nebo třeba panpsychismus – a mnoho a mnoho dalších.

V neurovědách – a nejen v nich – je velkým tématem dneška existence či neexistence svobodné vůle a odděleného já zvaného ego. Podle některých neurovědců, jako je třeba Sam Harris, je pocit odděleného já a z něj vyplývající svobodné vůle naučené pojetí sebe sama, která není v souladu s realitou. Tvrzení, že oddělené já, které by mohlo mít svobodnou vůli, ve skutečnosti neexistuje, je součástí některých tradičních východních nauk, jako je advaita (už jsme se toho dotkli v souvislosti s Raméšem Balsekarem), dzogčhen či zen buddhismus. U nás je velkým propagátorem těchto myšlenek například Jiří Charvát, který na dané téma vydal argumentačně bohatou knihu Jak se stát nikým – a předmluvu k ní napsal Jiří Horáček. Je pro tebe otázka existence svobodné vůle člověka důležitá?
Určitě je to pro mě důležitá otázka – a zároveň jedna z těch, na kterou jsem ani pro sebe nenašla uspokojivou odpověď.

Moje nejhlubší intuice mi říká, že jsme součástí jednoho celku a že náhody neexistují. Zároveň nevidíme celý obraz skutečnosti – celou tapisérii toho, čemu se říká realita. To, co se v kterýkoli okamžik děje, nemá jenom jednu lineární příčinu v kauzálním řetězci, ale je to projevem celého komplexu nesmírně komplikovaně propojeného informačního pole. A lidský mozek nemá ani vzdáleně kapacitu a představivost, aby to mohl celé obsáhnout. Aby si to dokázal jakýmkoli způsobem představit. Skutečnost je tak komplikovaná a komplementární záležitost, že se k ní můžeme tak maximálně přibližovat, ale nemůžeme ji nikdy poznat.

Podle mě jsou věci takové, jaké jsou, protože jiné být nemohou, což by jako nějakým způsobem napovídalo tomu, že svobodnou vůli nemáme. Na druhou stranu všechny naše činy, myšlenky, představy vysílají do toho komplexního pole informace – a ty informace samozřejmě mohou měnit nastavení. Co do toho pole zaseju, tak to i sklidím, jak na úrovni jednotlivce, tak i celého lidstva. To je ale samozřejmě jen můj nějaký pocit, představa, jak by to mohlo fungovat.

Taky ale věřím na to – a to souvisí s mou křesťanskou vírou –, že nad vším tím složitým je právě ta nejvyšší hybná síla, která může v nekonečně malém úseku času úplně všecko změnit. A je to i síla modlitby: skrze ni můžeš změnit i zdánlivě nezměnitelné, neřešitelné situace.

Představ si, že by za tebou přišel mladý člověk a řekl by ti: „Chci poznat Boha, ale nevím jak, protože je tolik nabídek a cest, že mě to mate. Pomozte mi, prosím.“ Co bys mu poradila?
Určitě bych ho nasměrovala od mnohosti, od hledání ve všech možných nabídkách do samoty a do ticha. Protože v tichu je všecko. Ani to ten člověk nemusí hledat, protože to tam už je. Stačí se jenom ztišit, ponořit se do samoty… Není třeba dělat vůbec nic, jenom přijmout to, co už tam je.

Nevím, jestli by se mu moje odpověď líbila, ale jak stojí psáno, proste a bude vám dáno, hledejte a najdete.

S jakými pocity hledíš do budoucnosti? Nemyslím tím tvoji osobní budoucnost, ale budoucnost lidstva. Spějeme ke zkáze?
Dospěli jsme do fáze takové míry složitosti, která už přestává být k žití. Není to populární říkat, ale dnes už se bojím, že nějaké formě zkázy už nic nezabrání. Snad právě jedině ten zázrak. Ale výdobytky technologií nám umožňují čím dál rychleji likvidovat planetu a ta už se začíná bránit.

Ještě když jsme spolu psali naši knihu, tak jsem žila v naději, asi si na to vzpomínáš, že se celé to destruktivní směřování dá zabrzdit. Že se jako lidstvo dokážeme vyhnout pádu na dno. Nebo že ten pád alespoň nemusí nastat v dohledné době. Teď už si to nemyslím. Přijde mi, že už jsme překročili Rubikon…

Trápí tě to?
Ne, netrápí. Nic pořádně nevíme, každý si jen něco myslí. Kdo ví, jak „to“ celé je a co všecko nevidíme… Z hlediska věčnosti není nic špatně, strach je plodem omezené perspektivy.

Už jsme zmínili, že jsi matkou dcery Natálie. Když jsme spolu dělali náš knižní rozhovor, byla na gymnáziu. Jak se jí daří?
Naty je skvělá a daří se jí. Končí práva na pražské Právnické fakultě, kterou jsem kdysi vystudovala i já. Zároveň ji žádný z oborů nenadchl – úplně stejně jako mě. V tomto ohledu jablko nespadlo daleko od stromu. (smích)

Tím ale naše podobnost končí: já jsem už od třetího ročníku věděla, že se chci věnovat novinařině, zatímco Naty je plná vášně pro koně.

Věnovala se parkuru, stále to platí?
Ano, stále to platí, už má dva svoje koně, na třetím mladém teď jezdí… Přála by si věnovat se tomu profesionálně.

Dá se tím uživit?
To si nejsem jistá. Respektive dalo by se, kdyby dělala správkyni nebo manažerku nějaké sportovní stáje. Ale jenom kdyby jezdila, to by nestačilo. Takže si bude muset najít něco, co její náročnou vášeň uživí. Právo to, jak už jsem řekla, asi nebude… Ale nebojím se o ni. Protože je chytrá, strukturovaná, má všechny předpoklady a určitě si nějakou cestu najde.

Jak jsi Natálku vychovávala? Měla jsi nějaká pravidla, jimiž ses snažila řídit, nebo byla tvoje výchova spíše intuitivní a spontánní?
Byla jenom intuitivní a spontánní, žádnými pravidly jsem se neřídila. Snažila jsem se, aby Naty měla moji bezpodmínečnou lásku. A moji naprostou podporu v tom, čemu se chce věnovat. Ona vždycky přesně věděla, co chce. A na nás bylo jí to jenom nějak zprostředkovat – pomoci jí, aby to mohla uskutečňovat a chránit ji před situacemi, které by pro ni byly ohrožující.

Naty byla odmalička dobře vyladěná a taková strukturovaná, nevím, jak jinak to popsat. Ani během puberty s ní nebyly nějaké výraznější problémy. Díky tomu jsem si mohla dovolit plně respektující výchovu.

Netajíš se tím, že už dlouho žiješ sama a že ti to tak vyhovuje. V jednom rozhovoru jsi řekla: „Dobrovolný celibát je pro mě to nejlepší.“ Co všecko ti život bez partnera dává? A je něco, co naopak vnímáš jako ztrátu?
V samotě jsem doma. Samota není pro každého, ale já v samotě nacházím harmonii, lásku, spojení… Pocit, že jsem správně. Lidé se mě často ptají na sexuální energii – tu lze cvičením proměnit na energii duchovní – u žen snadněji než u mužů. Takže jako ztrátu nevnímám naprosto nic. Navíc jsem si to všecko, co jsem měla, v životě prožila, nebylo to tak, že bych se něčemu vyhýbala, něco obcházela…

Single život může působit dojmem, že jsi sobecký, protože se nemusíš „otravovat“ s tím, co partnerský život přináší. Ale já jsem si to musela napřed odžít. A vždy jsem si na konci každého vztahu říkala: Tak, třeba už mám splněno a teď už budu mít možnost posunout se ke klidu a míru v samotě. Ale vztahy vždy po čase přicházely. A v tu chvíli jsem vždy věděla: Aha, tak ještě ne…

Byly to dlouhotrvající vztahy, skrze které jsem si musela prožívat a transformovat určité nevědomé vzorce, programy a nastavení, které bych sama transformovat nezvládla. Dlouhotrvající partnerský vztah ti vždycky a naprosto spolehlivě odzrcadlí, jak na tom vnitřně jsi. Všechny třecí plochy, konflikty a frustrace v partnerství jsou pravdivou zprávou o tom, jak to máš v sobě nastavené. Cítit se ve vztahu jako oběť – vytvářet si příběh o tom, jak mi někdo ublížil – znamená tu zprávu vůbec nechápat. Pokud tedy samozřejmě nejde o vztah násilnický nebo tyranský, o takových vztazích se teď nebavíme.

Co se dělo, když skončil tvůj poslední vztah? Věděla jsi, že byl poslední?
Ano, když jsme se rozešli, věděla jsem, že to byl poslední vztah v mém životě. Že mám „odžito“ a můžu odejít do samoty. A jsem si jistá, že to tak už zůstane. A opravdu to jako ztrátu v žádném ohledu ani v nejmenším nevnímám. Myslím, že mám tuto vlohu částečně po mámě, moje máma je – a vždy byla – extrémně samotářská.

Mám přátele a mám je moc ráda. Ale navečer se vracím do své samoty. A mám noc pro sebe, protože chodím spát až ve tři ráno.

Odbočka, ale nedá mi to: v kolik vstáváš, když chodíš tak pozdě spát?
Potřebuji spát osm hodin, takže vstávám v jedenáct. Tohle je pro mě ideální způsob existence, který mě naplňuje a taky regeneruje.

Samota pro mě představuje naplnění. Samota, ve které ale nejsem nikdy sama…

Co bys poradila ženám – a znám takových hodně –, které svůj život bez partnera prožívají velmi útrpně, protože mají pocit, že přicházejí o něco zcela zásadního? Uměla bys je nějak povzbudit?
Neuměla. Každé povzbuzení v tomto směru by mě připadalo laciné. Protože si dobře uvědomuji, že k dobrovolnému samotářství potřebuje být člověk disponován. A dovedu si představit, že když člověk na samotu nastaven není, může být pro něj samota velké utrpení. Bylo by to jako radit němému, aby mluvil – byla by to hloupá, nevyžádaná rada.

Řekni mi bez dlouhého přemýšlení, co je tvoje největší slabost.
Neláska k tělesnému pohybu.

A řekni mi bez dlouhého přemýšlení, v čem spočívá tvoje největší síla?
V intuici a víře. To je dar.

Na závěr něco na odlehčení. Stále platí, že jsi velkou fanynkou seriálů?
Ano, to pořád platí. Některé věci se nemění a seriály se do mého večera tráveného s Bohem dobře vejdou. Díváme se společně a jsme spokojení. (smích)

A mohla bys některý seriál doporučit našim čtenářům?
Teď jsem se dodívala na Outlander, který po osmi řadách skončil. To je úžasný seriál, s ním jsem prožila dvanáct let života a můžu ho vřele doporučit.